Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1998)

Čtení filosofického textu může mít různé priority, a my se v nich musíme orientovat. Především záleží na tom, kdo čte. Specialista na Hegela bude číst jinak než filosof náboženství nebo religionista-vědec, a také theolog bude číst Hegelovy přednášky o filosofii náboženství značně jinak než filosof. Na druhém místě záleží na účelu a cílech čtení: jinak čte filosofický text ten, kdo se soustřeďuje na jeho autora jakožto myslitele, jinak ten, kdo – vcelku bez ohledu na autorství – zkoumá a poznává myšlenku samu. V prvním případě musí dbát na souvislosti s ostatními texty téhož myslitele, zatímco v druhém případě pro něho tyto souvislosti s ostatními texty mají jen druhotný, pomocný význam, neboť m ají sloužit jen k upřesnění, precizování myšlenky (a to se nemusí vždycky držet onoho autora). A to nechávám zcela stranou, že filosofický text může být čten také jinak než filosoficky, např. jako báseň nebo jako mýtus atd. (Písek, 980927-2.)

Ladislav Hejdánek (1999)

V mimořádných okolnostech se stává, že staré texty náhle promluví nečekaným způsobem a jinak, než jsme zvyklí. Někdy promluví jakoby mimo kontext, ven z původního kontextu. To se mi stalo, když jsem se rozhodl pro uvedený citát. Připadalo mi to zprvu nesmyslné, bláznivé, hlavně však svévolné, násilné. Ale po včerejšku jsem se rozhodl to ponechat v celé původnosti – nechť to posoudí a třeba odsoudí jiní. …
(Jaká láska? in: Sborník k 70tinám Milana Balabána, Praha 1999, str. 47.)

Andrew Haas (2006)

...
Vlastně ani nemůžeme zcela jistě vědět, co Heidegger řekl. Nejde tu jen o to, zda text koresponduje nebo nekoresponduje se skutečnými slovy, která vyšla z jeho úst, nebo ještě jednodušeji, zda tón řeči, jímž hovořil, snad obsahuje od¬kazy k jeho intenci, nýbrž jde o fundamentálnější otázku, totiž že si nemůžeme být nikdy jisti, že jsme slyšeli to, co měl na mysli. A je jasné, že dokonce i retro¬spektivní zjištění o minulosti plodí jen fámy, jen svědectví o svědectví, obhajoby obhajob. Text je všechno, co máme, a ani to ne.
...
(Obrana ironie: Heidegger a „Rektorátní řeč“, in: Filos. časopis 54, 2006, č. 5, s. 705.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Máme-li před sebou text, je to vlastně výzva pro nás, abychom jej přečetli a abychom mu porozuměli. Nejlépe to je vidět, když je nalezen nějaký starý záznam na hliněných tabulkách, na papyru, vytesaný nebo vyškrabaný do skály nebo kusu kamene apod., a zvláště když jde o neznámý jazyk. Ovšem podobnou výzvou je také, když jsme někým osloveni. V jednom případě něco vidíme (event. hmatáme), v druhém něco slyšíme. Je to jen naše chyba, když chápeme jako výzvu k porozumění to, co vidíme nebo slyšíme v přírodě? Známe z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti s druhými lidmi, že v některých případech nám nebo druhým chybí ochota naslouchat a připravenost porozumět, i když dobře víme, že jsme osloveni lidmi. (Dnes už zase někteří lidé nechtějí naslouchat, když někdo v televizi, rozhlase nebo i na úřadě apod. mluví slovensky; na Slovensku je zase někdy maďarština, slyšená na veřejnosti, chápána jako provokace. Naši předkové nebyli ochotni naslouchat němčině a ty, kdo německy mluvili, označovali za „němé“; kdysi dávno zase Řekové označovali lidi, kteří mluvili jinak než řecky, za „koktavé“, barbaroi.) Není přesvědčení moderního evropského člověka, že „příroda“ nemluví, že nás nemůže oslovit a že je dokonce „mrtvá“ (pouhá „věc“, „předmět“, „res extenza“, stroj apod., jen dokladem podobné nechuti naslouchat a rozumět? V jistém smyslu lze říci, že vynález písma, tj. psaní a čtení, nutně vyvolával otázky podobného charakteru: není také to, co se děje v přírodě (třeba ne vše, ale jen něco), čímsi jako sdělením, jako vypravováním, eventuelně textem? Rádl navrhoval, abychom v nějakém podobném smyslu naslouchali a chtěli porozumět třeba i velkému zemětřesení. To je něco jiného než jakýsi estetický požitek, který se nás zmocňuje třeba při pohledu na krajinu nebo na ranní či večerní červánky apod. Zemětřesení je děj, je to proces v čase, událost: nejde tu o porozumění procesům probíhajícím kilometry pod povrchem zemským, o rozpoznávání zlomů v zemské kůře, driftu kontinentů atd. – to je všem převáděno stále na pouhé „věci“, pouhé „objekty“, jakoby vyňaté z času a prostoru a vykládané prostě schematy. Rozumět přírodnímu ději jako události je stejně důležité, jako vědět, že text nemůžeme redukovat na skupiny napsaných nebo vytištěných znaků/písmen.
(Písek, 060910–1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

S vynálezem písma jsou spojeny četné další zkušenosti, které měly v dějinách lidstva mimořádný význam. Jsou to zkušenosti, k nimž mohlo docházet jen po dlouhé věky, v žádném případě tedy v rámci jednoho lidského života ani jedné generace. Předávání zkušeností je ovšem mnohem starší, a proto bylo možno na ně navazovat i v tomto případě. Je také pochopitelné, že při zápisech a později při rozpoznávání, tj. čtení těchto zápisů, byla pozornost z největší části zaměřována na něco jiného než na text sám: text tu byl od toho, aby jakýmsi spolehlivějším způsobem odkazoval a poukazoval na něco, co paměť zachovávala jen zčásti a ne zcela jistě. Naléhavě se tato potřeba ukazovala všude tam, kde bylo třeba co nejpřesněji zaznamenat jakékoli kvantifikace (např. při obchodování nebo splácení dluhů apod.). Docela zvláštní situace se však vyvinula tam, kde písemný zápis měl zachovat rozsáhlejší vypravování, obvykle pochopitelně mytického nebo mytologického charakteru, zprvu proto, aby se různá podání ne-li sjednotila, tedy aspoň držela základních osnovných dílčích celků, později zejména pro nedostižnost některých k dokonalosti přivedených až uměleckých útvarů (za všechny ostatní je možno připomenout dva nejznámější eposy, připisované slepému věštci-pěvci a básníkovi Homérovi.
(Písek, 060908–3.)