Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Amos Komenský (1655-57?)

Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava.
2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně.
3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je však jen počáteční. Neboť:
…
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)

Jan Amos Komenský (1655-57 ?)

Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava.
2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně.
3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je všakjen počáteční. Neboť:
…
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Pod sugestivním dojmem (byť chimérickým), že celý svět je jedním velikým komplexem kauzálních vztahů, byly tzv. nahodilosti vykládány jako subjektivní neznalosti. Proti tomuto starému předsudečnému pojetí (známému zejména v slavné formulaci, že geniální duch, který by znal stav světa do všech detailů v kterémkoli okamžiku a také zákonitosti všech dějů, by byl schopen vypočítat stav v kterémkoli okamžiku jiném, ať už minulém nebo budoucím) musím dnes snad každý zastánce kauzality připustit, že kauzální nexus má trhliny, mezery, takže velké množství konkrétních „stavů“ světa (ať už v užším nebo širším, eventuelně nejširším rozsahu, v tom už naprosto nutně) by mohlo být také „jiných“, tj. že by mohly mít jinou podobu a že řada procesů by se mohla odvíjet také jinak. Povaha akceptace takové eventuelní „jinakosti“ může mít také různou povahu a různý rozsah a dosah. (V žánru sci-fi už vešel před delší dobou ve známost fenomén tzv. efektu mávnutí motýlích křídel.) Musíme si totiž uvědomit, že možnost ovlivnit třeba přírodní procesy promyšleným zásahem člověka (ale na nižší úrovni i zásahem jiných živých bytostí, byť nepromyšleným), se mohla otevřít jen díky tomu, že přirozený samospád určitého tzv. kauzálního řetězce může být někdy velmi křehký. A to je možné jen tenkrát, když připustíme, že není jednolitý a neprostupný, nýbrž že je jaksi „pórovitý“ a – tudíž – otevřený „nahodilostem“. Tak se zdá, že kauzální vztahy mohou být v jistém omezeném rozsahu zachovány. – Zde však přichází ke slovu kritická analýza tohoto pojetí samého. Vše se zdá nasvědčovat, že tzv. nahodilosti nejsou pouze jakousi druhotnou vadou, jakousi degradací kauzality, nýbrž že jsou čímsi fundamentálním, co je teprve druhotně „zpracováváno“ do podoby setrvačností. A teprve v tomto druhotném zpracování se objevují tu a tam jisté nedostatky a mezery, jichž potom ona původní „aktivita“, spjatá s „nahodilostí“ (resp. s nahodilostmi) může využít a zapřáhnout je do stavby struktur vyšší úrovně. Jinak řečeno: základem jsou „nahodilosti“ („novinky“, které nejsou následkem příčin, ale jsou to skutečné „počátky“ případných nových „kauzálních“ řetězců), a teprve zpracováním těchto nahodilostí a vtištěním řádu do čehosi, co původně ze žádného předchozího „řádu“ nevyplývá, začíná stavba světa, který se nám jeví jako „zákonitý“. (Písek, 051014-1.)

Jan Amos Komenský (1655-57?)

Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava.
2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně.
3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je všakjen počáteční. Neboť:
…
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)

Jan Amos Komenský (1655-57?)

Slova "filosofie" užíváme tedy ne ve smyslu pythagorském, kde znamená lásku k moudrosti; ani v běžném smyslu pro znalost toho, co se dá poznati smyslem a rozumem (bez Božího zjevení); nýbrž v širším smyslu pro veškeru moudrost, tak aby zahrnovalo všechnu pravou, jistou a vědeckou znalost kterýchkoli věcí (ať už je získána, posílena a utvrzena smyslovými zkušenostmi nebo zdravým rozumováním či Božím zjevením): pro roznícení jediného, plného, svými paprsky nerozptýleného a tudíž všeobecného světla, ve kterém by každý musel všechno, co jest, vidět tím způsobem, jak to jest; aby filosofie přinášela zároveň léky proti bludům a přeludům i pro/171/středky proti všem chorobám státu a církve; takže by v našich věcech nebylo už zůstaveno žádné místo pro temnoty, poněvadž bychom my všichni byli dovedeni až k pramenům světla, kde není temnot.
Bude se tedy právem nazývati filosofií všeobecnou, vzhledem k všeobecnosti předmětu, podmětu a užitku. Předmětu: poněvadž bude vázána zkoumat všechno, pořádat všechno se vším a dokazovat všechno skrze všechno. Podmětu: poněvadž běžná filosofie, plující úzkým řečištěm subtilních spekulací, slouží jen málokomu, kdežto tato naše, upravující všechno podle zákonů obecného smyslu, bude sloužit všem. Užitek z ní poplyne pro celý život člověka a pro všechny jeho potřeby pod nebem.
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 170-71.)