Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Amos Komenský (1655-57 ?)

Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava.
2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně.
3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je všakjen počáteční. Neboť:
…
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)

Ladislav Hejdánek (2005)

To, co bylo ještě před vynálezem a prvním zaváděním pojmovosti a pojmů „míněno“ takovými slovy jako „pravé“ či „pravda“, by mělo být potom „pojmově uchopováno“ (jak napovídá blízkost sloves „pochopiti“ a „uchopiti“) a v důsledku toho také modelováno příslušnou „konstrukcí“, tj. intencionálním „předmětem“. A právě zde vzniká závažný problém jednak obecný, jednak konkrétní, tj. vztažený ke zmíněným termínům „pravý“ a „pravda“. Jde o to, zda bylo a je možno vždycky „pojmově uchopit“ vše, co bylo předtím (nebo prostě mimo, jinak) míněno předpojmově (event. nepojmově). Protože musíme vycházet s historické skutečnosti, že pojmovost byla vynálezem poměrně pozdním a že tedy musíme předpojmovosti přiznat schopnost mínit mnohé, co pak řečtí myslitelé chtěli mínit za použití pojmů, musíme předpokládat, že pojmovost pronikala do předpojmového myšlení jen pomalu a jen jakoby v určitých okrscích „smyslu“, zatímco smysluplnost předpojmových souvislostí a kontextů byla ve velkém rozsahu zachovávána. Předpojmovost (a dodnes mimopojmovost) představuje jistě velmi rozsáhlou oblast, kterou jen zčásti můžeme postihnout termínem (a pojmem) „narativita“; přesto může mít jistý nápomocný význam, když se na chvíli soustředíme na onu dvojici narativita x pojmovost. Mezi obojím nepochybně není naprostá nekompatibilita, jak je zřejmé jednak z toho, že ani nejpřesněji pojmově promyšlený výklad se nikdy nemůže obejít bez prvků narativity (tj. nemůže být naprosto zformalizován), ale jednak také z toho, že pojmovost může do narativního výkladu (do narativní promluvy) zasahovat jen postupně a jakoby v původním smyslu, tedy aniž by původní narativní výklad byl hrubě narušován a ničen. (Kdybychom chtěli tento zajímavý vztah jednak jistého napětí, ale zároveň jisté synergie a symbiózy resp. synúzie rozpoznat a aplikovat i na tu oblast předpojmovosti a mimopojmovosti, která přesahuje pouhou narativitu, musili bychom se pokusit o přesnější vymezení resp. přesnější „pojmové uchopení“ povahy obojího; k tomu však by bylo zapotřebí rozsáhlého předběžného výzkumu, o kterém se navíc domnívám, že by současnými myšlenkovými prostředky zatím nemohl být uspokojivě dovršen.) (Písek, 050201-2.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Především máte tendenci onu historickou (přesněji: dějinnou) opozici myšlení řeckého a hebrejského takřka ztotožňovat s opozicí myšlení předmětného a nepředmětného. Pravda, nijak na tom nestavíte, ale stejně to je spojeno s jistým nebezpečím. Hebrejské myšlení (až do doby helenismu) je předpojmové, a to znamená „nikoli předmětné“, ne však „nepředmětné“ v samostatném pozitivním významu. (Předpojmové je totiž veškeré myšlení mytické – a to přece není žádná zásluha ani žádné pozitivum!) Význam hebrejské tradice spočívá v tom, jak pozoruhodné byly pokusy o překonání mytického myšlení, podniknuté ještě narativním způsobem, jakousi narativní ,metodou‘; dnes se stále zřejměji ukazuje hluboká oprávněnost tohoto zaměření, ale také jeho závažná nedostatečnost pro naše dnešní potřeby. Návrat k předpojmovosti a k narativitě (a tím spíše k mýtu a mytičnosti) nám je dnes už uzavřen, je nemožný, protože naše myšlení (evropské a Evropou poznamenané) je už nenapravitelně restrukturováno pojmovostí. Moje teze zní: jestliže řecký typ pojmovosti navazoval především na – ve starém Řecku již silně oslabené – mytické myšlení a představuje jakousi racionalizaci mýtu (ve smyslu maximálně dosažitelné emancipace z podmíněnosti narativitou), musí být zásadně možné dlouhodobou usilovnou prací ustavit nový typ pojmovosti cestou jakési racionalizace (přesně: zpojmovění) toho, jak staroizraelská myšlenková elita ještě prostředky narativními překonala – a mnohem účinněji – mytickou orientaci na minulost (na pravzory atd., zatímco řečtí myslitelé jen odbourávali historky o bozích a pokoušeli se „boha“ vymezit pojmově, a to znamená „geometricky“). A to představuje dvojí obrovský úkol: jednak se musíme pokusit rozhodující vybraná témata starozákonní (zejména Abramovo vyjití a exodus z Egypta, ale i řadu dalších) myšlenkově interpretovat dnešními (ovšem těmi nejlepšími) prostředky a otevřít tak cestu k interpretacím zítřejším (a už ne pouze theologickým, nýbrž týkajícím se celého našeho života i myšlení); ale za druhé – a především – zrevidovat tradiční formy dogmatu a oddělit v nich (přesněji: pokoušet se postupně stále intenzivněji oddělovat) to významově podstatné a nadále držitelné od zbytečných a často matoucích vlivů řecké racionalizované a do filosofie zavlečené mytologie, zejména v jejích do (pseudo)theologičnosti transformovaných extrémech (především dogmatických pojmových konstrukcích vysloveně metafyzické povahy). To poslední je ovšem věc, kterou rád přenechám theologům (či jak si dnes píší: teologům); nehodlám to dělat za ně, protože to je jejich věc. Filosofie si tu ponechává jen svou kritickou funkci, která bude vždy znovu odhalovat zbytky metafyziky (a původně řecké pojmovosti) tam, kde si toho theologové sami nejsou dost vědomi.
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-1.)

Jan Amos Komenský (1655-57?)

Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava.
2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně.
3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je všakjen počáteční. Neboť:
…
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)

Jan Amos Komenský (1655-57?)

Slova "filosofie" užíváme tedy ne ve smyslu pythagorském, kde znamená lásku k moudrosti; ani v běžném smyslu pro znalost toho, co se dá poznati smyslem a rozumem (bez Božího zjevení); nýbrž v širším smyslu pro veškeru moudrost, tak aby zahrnovalo všechnu pravou, jistou a vědeckou znalost kterýchkoli věcí (ať už je získána, posílena a utvrzena smyslovými zkušenostmi nebo zdravým rozumováním či Božím zjevením): pro roznícení jediného, plného, svými paprsky nerozptýleného a tudíž všeobecného světla, ve kterém by každý musel všechno, co jest, vidět tím způsobem, jak to jest; aby filosofie přinášela zároveň léky proti bludům a přeludům i pro/171/středky proti všem chorobám státu a církve; takže by v našich věcech nebylo už zůstaveno žádné místo pro temnoty, poněvadž bychom my všichni byli dovedeni až k pramenům světla, kde není temnot.
Bude se tedy právem nazývati filosofií všeobecnou, vzhledem k všeobecnosti předmětu, podmětu a užitku. Předmětu: poněvadž bude vázána zkoumat všechno, pořádat všechno se vším a dokazovat všechno skrze všechno. Podmětu: poněvadž běžná filosofie, plující úzkým řečištěm subtilních spekulací, slouží jen málokomu, kdežto tato naše, upravující všechno podle zákonů obecného smyslu, bude sloužit všem. Užitek z ní poplyne pro celý život člověka a pro všechny jeho potřeby pod nebem.
(1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 170-71.)