Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Jan Bělehrádek (1939)

Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že příčinou života jest činitel zcela zvláštní povahy, specifický pro život a nevyskytující se v přírodě neživé, jejž lze v nejširším smyslu nazvati „životní princip“. Představa tohoto principu bývala různá v různých dobách. Nejprimitivnější formou vitalismu jest animismus, který si představuje životní princip jako totožný s „duší“. Modernějším tvarem animismu jest psychismus čili psychovitalismus, který se opírá o zjištění, že také u nižších tvorů jsou projevy duševní nebo aspoň projevy dráždivosti a smyslové orientace a který učí, že každému živému organismu je přisouditi alespoň elementární oblast duševní, která určuje všechny ostatní vlastnosti života, zařizujíc je účelně podle svých zájmů.Člověk, který ví o existenci duše z vlastní zkušenosti subjektivní, jest po tělesné stránce příbuzný s tvory ostatními až nejnižšími a jest tedy podle psychovitalismu považovat duši za vlastnost, která je sice nejdokonaleji rozvinuta u člověka, která se však vyskytuje v méně dokonalé podobě u všech organismů vůbec.
Jiní vitalisté ztotožňovali příčinu života se „životní silou“ (vis vitalis) nebo se „životní energií“, ale neprávem, protože v živých soustavách nebyla nalezena žádná síla nebo energie, která by nebyla známa z přírody neživé. Také látkově jsou organismy složeny z prvků, jež se vyskytují v přírodě neživé, a ze sloučenin, jež jsou známy z říše nerostné nebo jež lez vyrobiti uměle, takže je dnes nezbytné /16/ vzdáti se i představy, že by podstatu života tvořila nějaká zvláštní látka („elixirium vitae“). Moderní neovitalismus, jejž hlásají zejména DRIESCH, BERGSON, JOHNSTONE, MAREŠ, BABÁK a mnozí jiní, proto předpokládá, že principem životním jsou činitelé nehmotní a neenergetičtí, určující životní dění asi tak, jako zakřivení kolejnice určuje směr jízdy bez ohledu na sílu a hmotu (DRIESCH). Pro tyto činitele volí DRIESCH název „entelechie“, převzatý od ARISTOTELA. BERGSON volí název „životní rozmach“ (élan vital) pro soubor těchto činitelů.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15-16.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Fakticita „faktů“ spočívá především v tom, že jde o aktivní (tj. umělé) vytvoření myšlenkového modelu nějaké „skutečnosti“. Tento model z podstaty věci onu skutečnost zjednodušuje, a to ve dvojím směru. Především ji nikdy nepostihuje v úplnosti, což ostatně ani nejde, protože i tato jednotlivá skutečnost je mnohem složitější, než o tom můžeme vědět resp. než to můžeme poznat. (Zkoumáme-li např. určitý jednobuněčný organismus, nikdy nebudeme vědět, z kolika těch či oněch atomů „sestává“ – a ani to ovšem vědět nepotřebujeme.) Za druhé, a to je ovšem ještě závažnější, takový model onu už tak zjednodušenou (redukovanou) „skutečnost“ vyděluje, vytrhává z jejích skutečných (původních) souvislostí a představuje (prezentuje, reprezentuje) ji jako izolovanou, přičemž ve skutečnosti žádná „věc“, žádná „realita“ takto izolovaná není, nýbrž je vždycky zapojena nespočetnými pouty k širším a nejširším dalším skutečnostem blízkého i vzdáleného „okolí“. A právě z této složitosti tzv. fakta (tzv. věci, předměty, fenomény atd.) vytrháváme a reprezentujeme je už ve svých představách, zejména však ve svých myšlenkových modelech, jako by byly něčím samostatným, izolovatelným. Pro řadu praktických cílů a účelů je to naprosto vyhovující a postačující, ale z vědeckého hlediska se to někdy může ukázat jako fatálně zatížené. Nejnázornějším příkladem takové fatální zatíženosti jsou třeba obrovské proměny toho, jak lidstvo v různých společnostech chápe hvězdnou oblohu; dějiny astrologie jsou přesvědčivým dokladem toho, jak to, co se jevilo jako identické opakování rozložení hvězd do souhvězdí nebo jako zcela ,zákonitě‘ se opakující, i když složitý pohyb nejbližších ,hvězd‘ (ve skutečnosti planet), je pouhým zdáním, jevem, závislým na prostorové i časové perspektivě pozorovatele. To, co se jeví jako velké, je pouhá planeta, hvězdy, které září nejvíc, jsou jen těm,i nejbližšími, ale nikoli největšími, a některé docela malé se nakonec ukazují být nikoli hvězdami, ale celými galaxiemi, které nesmírně dávno procházely nějakými katastrofami (např.srážkami s jinými galaxiemi aj.).Právě zde je nejlépe vidět, jak je tzv. fakticita závislá na interpretaci toho, co se nám právě ukazuje v okamžité prostorové i časové perspektivě, která je vůči nejrozmanitějším pozorovaným „objektům“ čímsi zcela nahodilým a okrajovým. (Písek, 040122-1.)

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života nemohou býti ani ověřeny, ani vyvráceny fakty, protože „podstatu“ života nelze poznati zkušeností (smyslovou). Tím se také tyto teorie řadí do oblasti metafysiky, nebo do „teoretické biologie“, po případě „přírodní filosofie“, kamž je také odkazuje většina biologů (MAREŠ, RŮŽIČKA, v. BERTALANFFY, CREW aj.
Metody a výsledky vlastního bádání biologického jsou – a musí býti – neodvislé od toho, kterou z uvedených teorií badatel sám zastává.
Definice života. Z předešlých úvah plyne, že podstata života není známa. Tento poměr biologie k podstatě jejího předmětu není však výlučný právě pro biologii, nýbrž platí pro každou vědu vůbec. Podobně nezná psycholog pravé podstaty duše, chemik podstaty hmoty, fysik podstaty energie. Vědě však přísluší aspoň se „podstatě“ svého předmětu co nejvíce přiblížiti, jakožto svému ideálnímu cíli.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 20.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Vědecká (či spíše pseudovědecká) „ideologie“, která často tak mocně vládne nad úctou lidí k vědě, se ráda opírá o starý pozitivistický předsudek, že věda stojí na faktech. Přitom však ponechává vědomky nebo mimovolně zcela stranou, že skutečný vědec musí být ve vztahu ke každému novému „faktu“ nanejvýš obezřetný, protože zejména v první době je každý překvapivý „fakt“ nutně podezřelý, zejména když se jaksi vymyká nejen dosavadním znalostem, ale i teoriím, pomocí kterých byla dosavadní „fakta“ uspořádána. Dokonce i tenkrát, když je takový nový a velice překvapivý „fakt“ z několika stran podepřen a ověřen, nemá vědec, který s ním přišel, ještě vyhráno. Ono se sice říká, že teorie padá, jakmile se zjistí třeba jen jediný případ, který se jí vzepře a který jí odporuje, ale ve skutečnosti tomu tak vůbec není. Uznat fakt, který teorii odporuje, je pro vědce velmi nesnadnou věcí, kterou zejména nedělá rád. Většina vědců raději bude nový fakt co nejdéle popírat a vyvracet, jen aby stará teorie nepřestala platit, a pokud se jim nezdaří ono nový „fakt“ nějak diskreditovat, budou se pokoušet o nejnemožnější jiná vysvětlení, jen aby se s teorií nemuselo hýbat. Už celá tahle praxe, jak ji může každý dobře sledovat, docela zřetelně ukazuje, že žádný „fakt“ nemá ve vědě hned od počátku pevné postavení, a že vlastně a nikdy nebývá skutečně uznán, dokud se nenajde náležité teoretické vysvětlení, A není-li takové vysvětlení možné na základě již existující teorie, bývá fakt zpochybňován tak dlouho, doku někdo nepřijde s novou teorií a novým teoretickým vysvětlením. To však neznačí nic jiného, než že nějaký konstatovaný „fakt“ bývá zpochybňován tak dlouho, dokud nemůže být teoreticky rekonstruován, tj. reprodukován v rámci teorie jako model. V tom měl Husserl velký kus pravdy, když krizi moderních věd (zejména přírodověd) viděl v tom, že zkoumají mnohem spíše své vlastní konstrukce než to, co se jim jako skutečnost samo „dává“. (Písek, 040222-2.)