LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

www (2005)

Charles Hartshorne is considered by many philosophers to be one of the most important philosophers of religion and metaphysicians of the twentieth century. Although Hartshorne often criticized the metaphysics of substance found in medieval philosophy, he was very much like medieval thinkers in developing a philosophy that was theocentric. Throughout his career he defended the rationality of theism and for several decades was almost alone in doing so among English-language philosophers. Hartshorne was also one of the thinkers responsible for the rediscovery of St. Anselm's ontological argument. But his most influential contribution to philosophical theism did not concern arguments for the existence of God, but rather was related to a theory of the actuality of God, i.e., how God exists. In traditional or classical theism, God was seen as the supreme, unchanging being, but in Hartshorne's process-based or neoclassical conception, God is seen as supreme becoming in which there is a factor of supreme being. That is, we humans become for a while, whereas God always becomes, Hartshorne maintains. The neoclassical view of Hartshorne has influenced the way many philosophers understand the concept of God. In fact, a small number of scholars—some philosophers and some theologians—think of him as the greatest metaphysician of the second half of the twentieth century, yet, with a few exceptions to be treated below, his work has not been very influential among analytic philosophers who are theists.
Stanford Encyclopedia of Philosophy
First published Mon Jul 23, 2001; substantive revision Thu Dec 15, 2005

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Jan Bělehrádek (1939)

Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že příčinou života jest činitel zcela zvláštní povahy, specifický pro život a nevyskytující se v přírodě neživé, jejž lze v nejširším smyslu nazvati „životní princip“. Představa tohoto principu bývala různá v různých dobách. Nejprimitivnější formou vitalismu jest animismus, který si představuje životní princip jako totožný s „duší“. Modernějším tvarem animismu jest psychismus čili psychovitalismus, který se opírá o zjištění, že také u nižších tvorů jsou projevy duševní nebo aspoň projevy dráždivosti a smyslové orientace a který učí, že každému živému organismu je přisouditi alespoň elementární oblast duševní, která určuje všechny ostatní vlastnosti života, zařizujíc je účelně podle svých zájmů.Člověk, který ví o existenci duše z vlastní zkušenosti subjektivní, jest po tělesné stránce příbuzný s tvory ostatními až nejnižšími a jest tedy podle psychovitalismu považovat duši za vlastnost, která je sice nejdokonaleji rozvinuta u člověka, která se však vyskytuje v méně dokonalé podobě u všech organismů vůbec.
Jiní vitalisté ztotožňovali příčinu života se „životní silou“ (vis vitalis) nebo se „životní energií“, ale neprávem, protože v živých soustavách nebyla nalezena žádná síla nebo energie, která by nebyla známa z přírody neživé. Také látkově jsou organismy složeny z prvků, jež se vyskytují v přírodě neživé, a ze sloučenin, jež jsou známy z říše nerostné nebo jež lez vyrobiti uměle, takže je dnes nezbytné /16/ vzdáti se i představy, že by podstatu života tvořila nějaká zvláštní látka („elixirium vitae“). Moderní neovitalismus, jejž hlásají zejména DRIESCH, BERGSON, JOHNSTONE, MAREŠ, BABÁK a mnozí jiní, proto předpokládá, že principem životním jsou činitelé nehmotní a neenergetičtí, určující životní dění asi tak, jako zakřivení kolejnice určuje směr jízdy bez ohledu na sílu a hmotu (DRIESCH). Pro tyto činitele volí DRIESCH název „entelechie“, převzatý od ARISTOTELA. BERGSON volí název „životní rozmach“ (élan vital) pro soubor těchto činitelů.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15-16.)

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života nemohou býti ani ověřeny, ani vyvráceny fakty, protože „podstatu“ života nelze poznati zkušeností (smyslovou). Tím se také tyto teorie řadí do oblasti metafysiky, nebo do „teoretické biologie“, po případě „přírodní filosofie“, kamž je také odkazuje většina biologů (MAREŠ, RŮŽIČKA, v. BERTALANFFY, CREW aj.
Metody a výsledky vlastního bádání biologického jsou – a musí býti – neodvislé od toho, kterou z uvedených teorií badatel sám zastává.
Definice života. Z předešlých úvah plyne, že podstata života není známa. Tento poměr biologie k podstatě jejího předmětu není však výlučný právě pro biologii, nýbrž platí pro každou vědu vůbec. Podobně nezná psycholog pravé podstaty duše, chemik podstaty hmoty, fysik podstaty energie. Vědě však přísluší aspoň se „podstatě“ svého předmětu co nejvíce přiblížiti, jakožto svému ideálnímu cíli.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 20.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)