Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Bělehrádek (1939)

2. Mechanismus (materialismus) považuje život jen za zvláštní, byť i poněkud složitý, případ dění neživého. Opírá se o zjištění, že všechny tvary energie, vybavované živými soustavami, jsou známy též z přírody neživé a že živá hmota je složena ze stejných prvků, jaké jsou běžné b přírodě anorganické. Pojem účelnosti pokládá mechanismus za nevědecký a neplodný, protože odpovíme-li na otázk, k jakému účelu nějaké zařízení slouží, jsme náchylni spokojiti se tím a nepátrati dále po jeho příčinách. Pro mechanisty je jediným hlediskem v biologii přípustným hledisko kausální. Organismus lze podle toho rozložiti na řetězy příčin a následků. Všechny vlastnosti živých soustav plynou z vlastností jejich látek, sloučenin a prvků. a lze je tedy odvoditi z vlastností atomů a molekul. Život vzniká jen zvláštní, a to náhodnou souhrou fysikálních a chemických zákonů, platných o energii a hmotě. Organismus je podle toho vlastně mechanismus, tj. stroj (strojové hledisko biologické), třebaže tak komplikovaný, že nám mnohé jeho podrobnosti zatím unikají. Jakmile však biologie pozná blíže mechanismus živých soustav a jejich látkové složení, bude prý moci sestrojiti uměle živou hmotu a organismy ze hmoty neživé.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 17.)

Aleš Březina (2010)

... Proč třeba nevyzvednout Přemysla Pittera, který zachránil během války desítky židovských a po válce německých děti a pomáhal, kde se dalo v uprchlických táborech. Proč neocenit Ladislava Hejdánka, který v okamžiku, kdy bylo zavřeno deset předních představitelů VONSu, vzal na sebe dobrovolně vedení disentu. Statečnost spíše můžeme vidět v tom, čemu filozofové říkají „existenciální ručení“. Pokud chceme, zde by mohl být příklad i pro budoucí generace.
Dvě tečky za diskusemi v minulých číslech. Tečka první: O bratrech Mašínových a Milanu Paumerovi, in: Satellite 1 – 416 (2010), str. 8.

Svatopluk Karásek (1980)

V Chartě 77 se sešli lidé různé minulosti, různého vyznání, zastánci různých myšlenkových proudů k jednom společnému: být solidární s konkrétními lidmi, kteří jsou stíháni pro svoje přesvědčení. Být s nimi solidární. Často slyším zde v exilu v rozhovorech s lidmi kritiku toho, že se k úkolu Charty 77 připojili i straníci z padesátých let. Skoro bych řekl, že debata o tomto problému je zde vzhledem k Chartě 77 nejživější. A přitom je to problém zcela okrajový. Nově vzniklá solidarita je pro účastníky hlubší prožitek než staré viny. Osou Charty jsou vynikající čeští vzdělanci, kteří si uchovali charakter a vnitřní sílu. Ze všech zúčastněných vynikají tři postavy, které jasně formulují svůj celoživotní myšlenkový zápas, ze kterého vyplývá jejich postoj. Jsou to prof. Jan Patočka, Ladislav Hejdánek a prof. Božena Komárková.
Některé snad překvapuje, že není dost známá. Ale jak by mohla být známá, když v Čechách filosof již není presidentem, ale je isolován s podlomeným zdravím ve své pracovně, odkud je vyváděn v podstatě jen k dalšímu výslechu.
(na literárním večeru v Curychu)
(Na přední záložce obálky knížky: Božena Komárková, Sekularizovaný svět a evangeliuum, Konfrontace, Curych 1981.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Jan Bělehrádek (1939)

Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že příčinou života jest činitel zcela zvláštní povahy, specifický pro život a nevyskytující se v přírodě neživé, jejž lze v nejširším smyslu nazvati „životní princip“. Představa tohoto principu bývala různá v různých dobách. Nejprimitivnější formou vitalismu jest animismus, který si představuje životní princip jako totožný s „duší“. Modernějším tvarem animismu jest psychismus čili psychovitalismus, který se opírá o zjištění, že také u nižších tvorů jsou projevy duševní nebo aspoň projevy dráždivosti a smyslové orientace a který učí, že každému živému organismu je přisouditi alespoň elementární oblast duševní, která určuje všechny ostatní vlastnosti života, zařizujíc je účelně podle svých zájmů.Člověk, který ví o existenci duše z vlastní zkušenosti subjektivní, jest po tělesné stránce příbuzný s tvory ostatními až nejnižšími a jest tedy podle psychovitalismu považovat duši za vlastnost, která je sice nejdokonaleji rozvinuta u člověka, která se však vyskytuje v méně dokonalé podobě u všech organismů vůbec.
Jiní vitalisté ztotožňovali příčinu života se „životní silou“ (vis vitalis) nebo se „životní energií“, ale neprávem, protože v živých soustavách nebyla nalezena žádná síla nebo energie, která by nebyla známa z přírody neživé. Také látkově jsou organismy složeny z prvků, jež se vyskytují v přírodě neživé, a ze sloučenin, jež jsou známy z říše nerostné nebo jež lez vyrobiti uměle, takže je dnes nezbytné /16/ vzdáti se i představy, že by podstatu života tvořila nějaká zvláštní látka („elixirium vitae“). Moderní neovitalismus, jejž hlásají zejména DRIESCH, BERGSON, JOHNSTONE, MAREŠ, BABÁK a mnozí jiní, proto předpokládá, že principem životním jsou činitelé nehmotní a neenergetičtí, určující životní dění asi tak, jako zakřivení kolejnice určuje směr jízdy bez ohledu na sílu a hmotu (DRIESCH). Pro tyto činitele volí DRIESCH název „entelechie“, převzatý od ARISTOTELA. BERGSON volí název „životní rozmach“ (élan vital) pro soubor těchto činitelů.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15-16.)