Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života nemohou býti ani ověřeny, ani vyvráceny fakty, protože „podstatu“ života nelze poznati zkušeností (smyslovou). Tím se také tyto teorie řadí do oblasti metafysiky, nebo do „teoretické biologie“, po případě „přírodní filosofie“, kamž je také odkazuje většina biologů (MAREŠ, RŮŽIČKA, v. BERTALANFFY, CREW aj.
Metody a výsledky vlastního bádání biologického jsou – a musí býti – neodvislé od toho, kterou z uvedených teorií badatel sám zastává.
Definice života. Z předešlých úvah plyne, že podstata života není známa. Tento poměr biologie k podstatě jejího předmětu není však výlučný právě pro biologii, nýbrž platí pro každou vědu vůbec. Podobně nezná psycholog pravé podstaty duše, chemik podstaty hmoty, fysik podstaty energie. Vědě však přísluší aspoň se „podstatě“ svého předmětu co nejvíce přiblížiti, jakožto svému ideálnímu cíli.
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 20.)

Mojmír Grygar (1990)

Habent sua fata libelli – tato sentence plně platí také o studii Ladislava Hejdánka o Halasovi. Autor, inspirován fenomenologickou metodou, kterou v Čechách osobitým způsobem uplatňoval filosof Josef (sic! , LvH) Patočka, s nímž Hejdánek úzce spolupracoval v občanském hnutí Charta 77, mohl svou esej uveřejnit jen v strojopisné edici Svazky pro dialog (číslo 20, Praha 1984). Osobnost Hejdánkova není v holandském prostředí neznáma, o čemž svědčí čestný doktorát, který mu byl udělen u příležitosti 355. výročí založení Amsterodamské univerzity v roce 1987. Také stať Milana Jankoviče o Bohumilu Hrabalovi, kterou přetiskujeme z rukopisu, neměla naději být v Čechách uveřejněna. Tento rozbor několika variací Hrabalových próz a básní spojuje s Hejdánkovou esejí podobný interpretativní přístup, který respektuje mnohovrstevnatost významové výstavby daných básnických textů.
(7123, Úvodem, in: – České studie, Amsterdam 1990, str. 4.)

Milan Uhde (2000)

V sobotu 8. ledna otiskla Mladá fronta Dnes obsažný rozhovor Josefa Mlejnka s filozofem Ladislavem Hejdánkem. Samozřejmě došlo i na sdělovací prostředky. Hejdánek připomněl deformaci, kterou jako vysokoškolský učitel pozoruje na mladé generaci odchované soustavným sledováním televize: studenti rozumějí mluvenému výkladu a umějí jej reprodukovat, ale neumějí vyložit, co sami přečetli.
Schopnost pochopit a domyslit přečtený text slábne obecně, nejen u vysokoškoláků. Návrat do doby před vynálezem knihtisku, tedy ústup ke sdělování pomocí hlasu a obrazu, se navíc projevuje ztrátou analytické pronikavosti, kterou si člověk osvojuje tím, že myšlenku z tištěného nebo psaného slova dobývá četbou. Je prokazatelné, že takový čtenář je myšlenkově samostatnější než jeho předgutenbergovský předek. Nedá se tak snadno ohlupovat ani jinak manipulovat.
(Jak se nezabednit, in: Týdeník ROZHLAS, č. 5 / 2000, 24.1.-30.1., str. 1.)

Aleš Haman (1998)

Třetí oddíl Excerpta už přináší přechod od aktuální publicistiky k obecnějším otázkám a k filosofickým úvahám. Týká se to především článků věnovaných tématu dějin, inspirovaných zejména Patočkovým spisem Kacířské eseje, dále úvahy o výchově, o protikladu sofistické rétoriky a sokratovského dialogu i o vztahu víry a mýtu, pronikavě osvětleném Hejdánkem. Zase tu ovšem jaksi nepatřičně ční portrét Emanuela Rádla, který by vlastně patřil do sousedství obrazu Jana Patočky, umístěného v závěrečném oddílu nazvaném Eseje a promluvy. …
Skladba knihy sice nabízí obraz širokých autorových zájmů, avšak zároveň naznačuje jistou neurovnanost jeho způsobu myšlení, oscilujícího mezi politickou aktualitou a filosofickým zobecněním. Právě v textech inklinujících spíše k filosofii se projevuje i zvláštní Pincův způsob přístupu k otázkám a problémům: dává se totiž často inspirovat jinými texty, které obsáhle cituje a provází komentujícími poznámkami – zvláště zřetelné je to v článku o víře a mýtu, který je vlastně jakousi recenzí s ukázkami textu Hejdánkova. (Takový postup, dojde-li k technickému nedopatření s uvozovkami, může vést k nemilým komplikacím.) …
(Od publicistiky k filosofii, in: Liter.nov. 9, č. 50, 16.12.98, s. 6.)