Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Původní význam slova „přítomnost“ poukazuje na principiální relativnost (tj. vztažnost) jakéhosi „bytí při tom“, neboť tu je skryt odkaz k onomu „něčemu“, tedy přesněji k bytí „něčeho“, jakož i v jistém smyslu ještě skrytější odkaz k „subjektu“ (tedy k bytí „subjektu“) takového vztahování (relace), kterýžto sice bývá zapomínán (v důsledku fascinace „objektivitou“), ale je vždy naprosto nezbytným předpokladem a někdy i základem takové vztaž(e)nosti. Vezmeme-li tedy vážně, že „přítomnost“ je vlastně „při-tom-nost“ a že má nutně dva členy, dva póly, z nichž aspoň jeden je „při tom druhém“ – čímž ovšem se i onen druhý dostává (třeba bez svého přičinění) do situace, v níže je „při tom“ prvním, aktivnějším, pak nám musí být jasno, že nemá dobrý smysl mluvit (a myslit) o „přítomnosti“ něčeho samostatného, od kontextu izolovaného (byť jen v abstrakci). Přesto se vnucuje myšlenka „přítomnosti“ „právě jsoucího“ a vnímajícího „já“ jako subjektu, k němuž je vztahována přítomnost čehokoli dalšího, „předmětného“, „věcovatého“, co samo jakoby prostě obstojí a je k dispozici. Naproti tomu tam, kde určitá aktivita (a reaktibilita) může být přisuzována i druhému členu, stává se jeho „při-tom-nost“ natolik důležitou, že vzájemná „při-tom-nost“ obou členů (takže jsou vzájemně „při sobě“ a tím „pro sebe“ navzájem) dostává charakter setkání, jehož „čas“ nemůže být chápán jako cosi okrajového anebo nahodilého. To, že musí jít o (přinejmenším) dva aktivní subjekty, které samy jsou událostmi, tj. událostným děním, nás nutně vede k lepšímu porozumění tomu, že jejich právě aktuální „přítomnosti“ nemohou být interpretovány jen jako krátkodobé fáze (a už vůbec ne bodově), ale že v nějaké podobě si musí být navzájem „při-tom-ny“ obě události subjektu celé, tj. včetně toho, co už předcházelo a pominulo, jakož i toho, k čemu dosud nedošlo, ale má (nebo aspoň může) dojít.
(Písek, 140412-1.)

Pavel Kouba (2001)

Bude tedy třeba položit si znovu otázku, proč se vlastně tradiční ontologické úvahy ustavičně vracejí právě k přítomnosti, zda to není ještě v jiném smyslu, než že chápou jsoucno s ohledem na jeden časový modus, nebo že se snaží najít přítomnost absolutně celistvou a jednoduchou. Je za preferováním přítomnosti jen poměrně primitivní a lehce průhledný omyl? Tkví vlastní problém v orientaci na přítomnost, nebo v pojetí toho, co znamená být „přítomný“, tj. „při-tom“? Neskrývá se za předností přítomnosti tajemství její vnitřní strukturovanosti, k němuž nelze proniknout, chápeme-li přítomnost pouze jako „prostřední“ ze tří časových dimenzí, vyhraženou „zpřítomňování jsoucna“? Kdyby se podařilo pochopit významovou podvojnost, která je v pojmu pří-tomnosti nutně obsažena, tzn. kdybychom přestali přítomnost ztotožňovat s jednoduchou daností, zahlédli bychom možná, že tradiční zaměření na přítomnost má své věcné oprávnění. Vzhledem k tomu, že v přítomnosti trávíme konec konců celý život, stálo by za to se této otázce zevrubněji věnovat.
(Smysl konečnosti, zatím rkp., str. 126.)

Jan Blahoslav Kozák (1938)

... Pro naši úvahu je důležité, že se inteligentní člověk učí všecko, čeho se duševně dotkne, objektivovati. I své vlastní „nitro“, tj. svou vlastní mysl, může kus po kuse objektivovati; ale jen ve vzpomínce, anamnesi. Dokud nějaký stav nebo proces duševní trvá, žijeme jej a nemůžeme o něm reflektovati. Takovým objektivováním vlastního nitra se oblast subjektivní, sféra kolem jáství, sféra neurčených a splývavých pocitů zužuje. Sami vůči sobě jsme pak v mezích možnosti pozorovateli. Čím primitivnější mysl, tím více jest ovládána city, pudy, iracionálními sympatiemi. ...
(7230, Věda a duch, Praha 1938, str. 95.)

Jan Patočka (≈1950)

Filosofie se však mohla stát metafyzikou teprve tehdy, když otřesení původní samozřejmé jasnosti o jsoucnu stalo se tak naléhavým, že zahrnulo nejen jsoucno, s kterým se člověk setkával (jež se stalo problematickým již v počátcích prafilosofie: otřesení mýtu, problém nezakrytosti, jsoucno, φύσις, jako opak toho, co se z něho zprvu projevuje, pochopení jsouího jako přítomného v jeho přítomnosti a její stálosti), nýbrž o nic méně jsoucno vlastní, vlastní určení a bytostnou podstatu ve vztahu k životním úkolům, k nutnosti rozhodovat a k možnosti for/611/movat svůj život. Proto až v Sókratovi [je] plně vyjádřen charakter řecké filosofie předmetafyzické.
(7190, Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši 3, Praha 2002, str. 610-11.)

Jan Patočka (≈1950)

... Objektivita je nejproblematičtější ze tří titulů, jimiž hledíme charakterizovat metafyziku. Znamená, že si člověk realitu hledí 1) představit jako předmět přítomný před naším duševním zrakem; 2) ovládnout ji prakticky tak, jako ovládáme předměty okolí, tedy předvídat a vypočítat nejen, jak se chová tam, kde nám není přístupná, nýbrž i jak se bude chovat v budoucnosti (resp. chovala v minulosti). Objektivita je pouhý ideál, který nám je však přirozený a samozřejmý; tam, kde jí nemůžeme dosáhnout, snažíme se vytvořit pseudoobjektivitu, která prostě jen si realitu představuje jako stále přítomnou, prohlédnutou, zpřístupněnou či uspořádanou. V pseudoobjektivitě převládá (1), ve vlastní objektivitě (2). Proto pseudoobjektivita je zvláštní charakteristikou metafyziky, a to i tam, kde ideál vlastní objektivity (která není dána, nýbrž těžce se jí dobývá) má na metafyziku zásadně určující vliv, totiž v moderní době. Metafyzika vůbec může být rozvrhnuta ve dvě velké skupiny, a to podle toho, co v ní přichází více ke slovu, zdali celkovost nebo objektivita.
Metafyzika svou objektivitou (či pseudoobjektivitou) snaží se paralyzovat filosofický praimpuls, který pochází z otázky po jsoucnu jako takovém a po jsoucnu jako odhaleném („pravdivém“, odkrytém). ...
(Písek, 140415-2.)