Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
- – – – – – -
1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět ... až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/přemětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní deferenciace. [sic! – s. 13, LvH]

Henri Bergson (1932)

Mysticismus a křesťanství se tedy neustále vzájemně podmiňují. Přesto nějaký počátek být musel. Fakticky stojí na počátku křesťanství Kristus. Z hlediska, které zaujímáme a z nějž je patrná božskost všech lidí, nezáleží na tom, zda je Kristus nazýván člověkem nebo ne. Nezáleží dokonce ani na tom, zda se nazývá Kristem. Ti, kdo šli až tak daleko, že popírali Ježíšovu existenci, stejně neodstraní kázání na hoře a jiná Boží slova z obsahu evangelií. Autorovi můžeme dát jméno, jaké se nám zachce nedokážeme však, aby autor nebyl. Není tedy potřeba, abychom tu řešili podobné problémy. Řekněme prostě – jestliže velcí mystikové jsou opravdu takoví, jak jsme je popsali, pak jsou původními, ale neúplnými napodobiteli a pokračovateli toho, čím byl plně Kristus evangelií.
On sám může být pokládán za pokračovatele izraelských proroků. Není pochyb o tom, že křesťanství znamenalo hlubokou proměnu judaismu. Bylo již mnohokrát řečeno, že náboženství, ještě podstatně národní, byl nahrazeno náboženstvím schopným stát se univerzálním, ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 172.)

Eberhard Jüngel (1976/77)

4. Für das christliche Wahrheitsverständnis ist die Identifikation der Wahrheit mit der Person Jesu Christi konstitutiv.
4.1 Ihren unmißverständlichen Ausdruck hat diese Identifikation in der Selbstprädikation des johanneischen Christus gefunden: Ich bin der Weg und die Wahrheit und das Leben. Niemand kommt zum Vater denn durch mich. Wen ihr mich erkennt, werdet iohr auch meinen Vater erkennen (Joh. 14,6f).
4.2 Die Exklusivität dieses Anspruches läßt sich – auch durch andere biblische Texte – nicht relativieren, ohne das zugrundeliegende Wahrheitsverständnis der Lüge zu überführen. Diese exklusive Identifikation von Wahrheit und Jesus Christus verträgt keine Korrekturen oder auch nur Ergänzungen, ohne ad absurdum feführt zu werden.
5. Wird die Identifikation der Wahrheit mit der Person Jesu Christi ernst genommen, so besagt sie
5.1 in hermeneutischer Sicht: daß es keine wahre Erkenntnis Gottes gibt, die nicht als solche eine durch Jesus Christus – wie auch immer – bewirkte und auf Jesus Christus als ihren Gegenstand – wie auch immer – bezogene Erkenntnis ist. Kann eine durch Jesus Christus bewirkte Erkenntnis Gottes ohne die Kenntnis dessen geschehen, ohne daß sie Jesus Christus beim Namen nennen können muß (wenn auch nicht notwendig nennen muß)? Wenn ja, wie?
5.2 In soteriologischer Hinsicht: extra Christum nullam salutem esse.
6. Die hermeneutische und soteriologische Exklusivität Jesu Christi gilt jedoch gerade deshalb, weil in Jesus Christus und nur in ihm alle Menschen Gottes Kinder sind, mithin auch dann in einem Verhältnis zu dem Gott.der der Vater Jesu Christi und eben deshalb auch aller Menschen Vater ist, „leben, weben und sind“, wenn sie sich ihrerseits auf andere Götter oder aber überhaupt nicht auf so etwas wie einen Gott beziehen.
6.1 ...
(Gelegentliche Thesen zum Problem der natürlichen Theologie, in: 7717, Entsprechungen, München 1980, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2011)

První, co udělal (provedl) Ježíš, když přicházel do Jeruzaléma (po třech letech působení jinde, když „kázal a zvěstoval království Boží“, a když po dvakrát rozeslal i své učedlníky, aby „kázali království Boží a uzdravovali nemocné“), je líčeno (a tradičně vykládáno) jako mírové gesto: přichází Mesiáš a přichází nejen v míru, ale s dobrou zprávou, „žeť se jest přiblížilo k vám království Boží“. A na znamení toho, že přichází „Pomazaný“ (v zástupech se ozývalo volání: „Aj syn Davidův, Spasitel, Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně!“), poslal své učedlníky pro oslici s oslátkem, a pak na ně nasedl a rozhodl se vejít do města. „A když vjel do Jeruzaléma, zbouřilo se všecko město, řkouce: I kdo jest tento?“ Proč takové „pobouření“? Inu, šlo přece o provokaci, která zpočátku ovšem nevyšla: zástupy lidí upřímně věřili, že Mesiáš přijde, a všichni věděli, že přijede na oslátku, a uvěřili, že „už je to tady!“ A všichni už si byli jisti, že „to prasklo“, že všechno už teď bude dobré – spása už přišla! To byl ovšem omyl, protože oni vlastně čekali osvoboditele od římské nadvlády. Proto musel ukázat nejen těm ve městě, kteří se podivovali, kdo že to přišel (a ovšem také těm – zákoníkům a farizeům -, kteří už předem vyšli mimo město Ježíšovi a jeho učedníkům vstříc, aby si o něm a o nich udělali obrázek a eventuelně jej i jeho lidi obviňovali z různých přestupků), ale vlastně „všem, všem, všem“, oč půjde a oč už od počátku jde. A tak po té první provokaci, která se tak trochu nezdařila, muselo dojít k druhé, a to mnohem větší a zejména nápadnější: „I všel Ježíš do chrámu Božího, a vymítal všecky prodavače a kupce z chrámu, a stoly penězoměnců a stolice prodávajících holubice převracel,“ a to s výtkou, že „dům modlitby učinili peleší lotrovskou“. Což ovšem přední kněží a zákoníky muselo velice rozhněvat, zvláště když slyšeli i malé děti, jak volají: „Aj syn Davidův, Spasitel!“
Takovým způsobem tedy začalo Ježíšovo „mírotvůrcovství“: odmítl se sice stát nějakým novým Makabejským, odmítl osvobozenecký boj proti Římu a jeho nadvládě, ale nechoval si nikterak „pokojně“, protože nejdůležitější „frontu“ viděl jinde. A proto vyvolal nepokoj. A aby nebylo pochyb, jak to (doufejme) myslel on sám, ocitujme několik dalších míst z evangelií.
Což se domníváte, že bych přišel pokoj uvésti na zemi? Nikoli, pravím vám, ale rozdělení. Nebo již od této chvíle bude jich pět v jednom domě rozděleno, tři proti dvěma, a dva proti třem. Bude rozdělen otec proti synu, a syn proti otci, mátě proti dceři, a dcera proti mateři, svegruše proti nevěstě své, a nevěsta proti svegruši své. (Luk. 12, 51-53)
Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho. (Mat. 10, 34-36)
Vydáť pak bratr bratra na smrt, i otec syna, a povstanou dítky proti rodičům, a zmordují je. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude. (Mat. 10, 21-22)
(text článku pro KR; vyšlo pak in
(Písek, 110322-1.)