Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

… Opravdu jest říše existencí jedinou říší?
Zkusme být empiričtější a důslednější než Locke sám. Zákony politické prý nepatří do říše věčných existencí; jsou vytvořeny člověkem k jeho praktickým účelům. Podle Locka obdobně neexistuje ani věčná idea tohoto světa, nýbrž tvoříme si ji pro svoji potřebu. Když je tomu tak, /129/ pak mravní idey také „nejsou“, nýbrž jsou zřízením mysli, aby mohla jednat; jsou podobné zákonům politickým; lidé je ustanovují a mimo toto ustanovení neexistují. Proč by však jiné idey než politické a mravní měly být druhu jiného? Všechny idey, tj. všechno to, co si uvědomujeme, je pak jen zřízením mysli; je to prostředek pouhý, abychom mohli myslit a jednat; idey si neuvědomujeme, nýbrž ustanovujeme. Také matematika a logika není pak nám dána (není popisem toho, co jest), nýbrž jsou to nástroje, vyrobené člověkem na ovládnutí skutečnosti. Pak ovšem ani počitky neobstojí jako dané věci i počitky, tj. např. barva zelená, vůně růže, drsný povrch atd. jsou jen konstrukce ducha; nejsou to zjevy, nýbrž jsou prostředky; nejsou nám dány, nýbrž jsou ad hoc sestrojeny. Jaký důvod však máme zastavit se před přírodou a prohlašovat o ní, ta jediná že jest objektivně daná a že nezbývá než ji uznat? Proč bychom nebyli důslední a neprohlásili také přírodu, t.j. prostor, těla v něm rozložená, hvězdy, lidi, společnost, myšlenky lidí za pouhé zřízení mysli? Jako „původně“ nebylo státu (jak učil Hobbes), tak „původně“ nebylo přírody; lidé si ji ustanovili, aby mohli spořádaně jednat, stejně jako si zřídili stát. Tato modrá obloha tedy neexistuje; nemohu se na ni podívat; nemohu ji nikomu ukázat. Duch náš si ustanovuje, zřizuje modrost, klenbu nebes a vzdálenost její k jakýmsi účelům. Zdá se vám toto domyšlení anglického empirismu absurdní? Znázorněme si na příkladě, že je prostší než se zdá. …
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 128-29.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Alkidamas (5. stol. př. Kr.) prý podle jedné ze scholií k Aristotelově rétorice napsal (3478, Zlomky, s. 174): „Bůh dal všem svobodu; nikoho neučinila příroda otrokem.“ Pozoruhodné na tomto citátu (zlomku) je ono dvojí odlišné určení: od boha a od přírody. Svobody se dostává všem, a to od boha; od přírody se každému dostává lecčeho, ale nikomu se od přírody nedostává (údělu) otroctví. Bylo by zajímavé zkoumat podrobněji, jak chápal vztah mezi bohem a přírodou (pochopitelně, kdyby byl k dispozici potřebný text). Musíme se však spokojit alespoň tím, že – jak všechno naznačuje – obojí rozlišoval. Od přírody (FYSEI) není otroctví, ale od přírody není ani svoboda. Naproti tomu od boha je svoboda, nikoli však otroctví; a svoboda je pro všechny, neboť bůh ji dal všem. Otevřena zůstává otázka, zda vše, co je od boha, je vždycky určeno všem; naproti tomu je zcela zřejmé, že příroda přiděluje různým různě: barvu očí nebo vlasů, mohutnost svalů nebo křehké kosti apod. Nicméně pokud jde o otroctví, je to „vynález“ čistě lidský, a nemůže se opírat o nic, co by bylo „od přírody“. To by ovšem mohlo za jiných okolností vést k závěru, že také svoboda je nikoli od přírody, nýbrž pouhý „lidský vynález“. Ale to právě neplatí: bez božského „daru“ by svobody nebylo. Bůh proto není nijak rozpuštěn do všeobecnosti jen proto, že svobodu (a možná řadu dalších atributů) dal všem. (Písek, 051127-1.)

Jan Kořenský (1989)

Pod pojmem objekt vědy rozumíme objektivní realitu nebo její složku, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu. Pod pojmem objekt věd o přirozeném jazyce rozumíme složku objektivní reality, na niž je zaměřena aktivita vědeckého subjektu, který se zabývá podstatami, fenomény a okolnostmi přirozené mezilidské komunikace jako činnosti poznávací a sdělovací. Pod pojmem současných věd o přirozeném jazyce rozumíme tyto vědy určitého časového období, v tomto případě druhé poloviny 80. let tohoto století.
V dalších krocích je třeba zúžit pojem současné vědy o přirozeném jazyce a určit blíže pojem příslušného objektu. Zavedeme předpoklad, že oba pojmy jsou interdependentně komplementární. Pod pojmem interdependentní komplementarity rozumíme interdependentní určenost objektu typem aktivity vědeckého subjektu a určenost typu aktivity charakterem objektu. Užíváme záměrně termínu aktivity vědeckého subjektu, neboť jde o pojem širší, zahrnující empirickou volbu objektu jako segmentu procesu objektivní reality, empirické a teoretické procedury přibližování se subjektu1 k objektu až po vyslovení teorie objektu implementací a verifikací. Pojem teorie je již tedy víceméně „petrifikovaný“ rezultát aktivity vědeckého subjektu.
(6564, Teorie přirozeného jazyka, Praha 1989, s. 7 – pozn. str. 13.)
- – – – – – -
1 Zde je míněn vědecký subjekt, tedy teoreticky aktivní lidský subjekt. V části I. záměrně užíváme nejobecnějších konceptů subjekt – objekt, třebaže jsme si vědomi, že v průběhu výkladu (zhruba řečeno, všude tam, kde jde o selektivní formaci objektu vědeckou aktivitou) by bylo třeba mluvit spíše o předmětu. Sledování dialektiky vztahů v rámci škály objekt (jako „segment“ objektivní reality), předběžně empiricky stanovený předmět ... až po explicitně systémově formulovanou představu předmětu, procesy „zpětné ontologizace“ předmětu jako výsledku teoretické aktivity (tedy jako nežádoucí nabývání charakteru „prvotního“ objektu) atd. by ovšem nedovolilo spolehlivě diferenčně užívat termínu objekt a předmět. Tato diferenciace by si vyžádala samostatnou analýzu. Proto jen výjimečně (v bodech (1) – (4) na s. 8) v závorce uvádíme termín předmět, neboť jde o místo, kde jeho užití se zdá nesporné. Cílem části I. je však zamyšlení o dynamice představ objektu/přemětu teorií přirozeněřečové komunikace, nikoli další vyjasňování vztahů mezi termíny objekt a předmět. Stejně tak obecně užíváme termínů podstaty, fenomény bez další možné vnitřní deferenciace. [sic! – s. 13, LvH]