Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1945-50)

Subjekt – možnost konečné danosti, založená na vůli zmocnit se ne-subjektu: výsledek je ovládnutý nesubjekt čili objekt. Apriori není původně racionální, nýbrž praktické. V tom německý idealismus má pravdu. Subjekt je actus, nikoli substance nebo jiné pozitivní a obsahové určení. Je to ne-objektivno, které chce, a jeho chtění je vůle ke „svobodě“ – k tomu, aby bylo universální substancí, tj. ovladatelem všeho.
Německý idealismus však z této vůle činí realitu, zatímco vůle je pouhým indexem úlohy, kterou nikterak není možno plnit.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 475.)

Jan Patočka (1968)

Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. Předmět jako jednotný pól prožitkových rozmanitostí se stává vodítkem odhalení intencionálních struktur, korelativních k předmětům jistého bytostného rázu. Úloha fenomenologie je v podstatě splněna, je-li tato korelativita /200/ odhalena v reflexívní sebejistotě v celé své fundační struktuře. Ovšemže se časem ukazuje predominance a přednost dynamických, časových struktur před statickými, a tím se i zde odhaluje směr k původnosti, jako hlavní, možná poslední smysl fenomenologie. Ale i tato Husserlova původnost zůstává orientována k myšlence předmětnosti, k zakládajícímu pravzniku ideálů a idealizací, umožňujících totální zpředmětnění. I zde je odhaleno praktické chování jako původnější vrstva přístupu k věcem, praktická pravda jako prvotní, „subjektivní“ forma pravdy vůči pravdě teoretického postoje. Avšak nikdy nejde tato nová orientace tak daleko, aby také bytí subjektu bylo zproblematizováno týmž způsobem jako bytí, jehož původní přístup k sobě by nebyl reflexe, sebezachycení v zpředmětňujícím, dávajícím pohledu.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199-200.)

Jan Patočka (1975)

Který je však život, jenž se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že věci se jeví jinak, než jsou, spočívá na tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak, než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jako je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší, přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto hledisko „volby“, decisionismus, je vždy již falešný, objektivovaný a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje se“, a ulehčováním a útěkem. Skuteč/108/nost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jedné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 107-08.)

Julius Tomin (2012)

Sokrates byl Athéňany obviněn, že kazí mládež, že neuznává bohy uznané obcí a zavádí nová božstva. Shledán vinným, Sokrates byl v souladu se zákony vybídnut, aby si navrhl trest, který by sám považoval za správný. Sokrates odpověděl: ‚Žalobce mi navrhuje trest smrti. Jaký návrh mám proti tomu učinit já? Co zasluhuji za to, že jsem se nespokojil poklidným životem, nestaral se o to, oč se starají lidé, o vydělávání peněz, hospodaření, o vojevůdcovské hodnosti, o řečnění k lidu, a vůbec o politiku? Byl jsem si vědom toho, že jsem příliš poctivý, abych zůstal bez pohromy, kdybych se pustil do takových věcí. Proto jsem se nepouštěl do věcí, v nichž bych nebyl ani sobě ani vám prospěšným, ale věnoval jsem se tomu, abych soukromě prokazoval každému největší dobrodiní, jak já soudím. Každého z vás jsem se pokoušel přesvědčit, že se nemá starat o žádnou ze svých věcí, dokud se nepostará sám o sebe, aby byl co nejlepší a nejrozumnější, ani o věci obecní, dokud se nepostará o samu obec. Co si tedy zasluhuji? Něco dobrého, mužové athénští, má-li být návrh učiněn opravdu podle zásluhy, a to něco, co by se pro mě hodilo. Co se tedy hodí pro muže chudého, který činí dobro a potřebuje volný čas (scholé)i, aby na vás mohl působit? Nic by nebylo příhodnější a přiměřenější, než aby takovýto muž byl stravován na radnici.‘ (Platon, Obrana Sokrata 36 b-d)
V Xenofontově Symposiu jeden ze Sokratových nejvěrnějších následovníků, Antisthenes, který se pyšnil svou chudobou, prohlašuje: ‚Vlastním ten nejskvělejší majetek. Všichni můžete vidět, že mám vždycky scholé, čas nahlížet věci, které stojí za nahlédnutí, poslouchat řeči, které stojí za poslech, a čeho si nejvíce cením, mám čas na to, abych den co den trávil spolu se Sokratem činností hodnou scholé (scholazón IV. 44).
V Platonově Theaitetu Sokrates spojuje scholé se svobodou: ti, kdo se věnují filosofii, mají vždy scholé. Řečníci se mají ve vztahu k filosofům jako otroci k lidem svobodným, protože /2/ čas, který je jim dán na soudech a tomu podobných shromážděních, je omezený, je to ascholia (Tht. 172 c-d).
V dialogu Faidros se Faidros táže Sokrata, má-li scholé, aby si poslechnul, o čem se bavil s Lysiem. ...
(Čas pro filosofii, text zaslaný autorem – snad do Reflexe?)

Karl Jaspers (1962)

Das Umgreifende, das das Sein selbst ist, ist zugleich ein solches, das auf keine Weise für uns Objekt wird.
In der Welt gehen wir nach allen Seiten und finden in ihr ins Unendliche die uns erkennbaren Dinge. Die Welt selber im ganzen ist nicht verstehbar und nicht in ihr angemessen denkbar; sie ist für unser Wissen kein Gegenstand, sondern nur eine Idee als Aufgabe für das Forschen.
Die Transzendenz aber erforschen wir überhaupt nicht, wir werden von ihr – im Gleichnis gesprochen – berührt und berühren sie als das Andere, das Umgreifende alles Umgreifenden.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 122.)