Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristofanés (-423)

SBOR
k divákůmA nyní ukáží ti dva vtipnými řečmi jakož
i úvahou a velikým bohatstvím průpovědí,
který z nich dvou bude líp umět bojovat v zápase slov.
Moudrost tu nyní podstoupí svůj velký boj. 955
Pro moudrost vedou moji druhové svůj velký zápas.
(7537, Oblaky, př. J.Šprincl, Praha 1996, str. 94.)

Aristotelés (-384-324)

4. Příroda, přirozenost. Příroda (fysis) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj (genesis) věcí, jež se rodí a rostou (ta fyomena), jako kdyby se ve slově „fysis“ samohláska y vyslovovala dlouze. V jiném smyslu se tak nazývá první složka, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti jako takové. Slovesa „růsti“ (fyesthai) se v řeči užívá o všem, co se zvětšuje skrze jiné tím, že se ho dotýká a s ním srůstá nebo k němu přirůstá, jako je tomu u zárodku. Mezi srůstem (symfysis) a dotykem je však rozdíl; neboť tu kromě dotyku nemusí býti nic jiného, ale u věcí, jež jsou srostlé, jest ještě něco jednotného, co je v obou totožné; a to právě působí, že místo aby se dotýkaly, spolu srůstají a jsou jedno co do nepřetržitosti a kolikosti, ale ne co do jakosti. Za čtvrté se slovem „fysis“ nazývá první, z čeho buď jest nebo se vyvíjí přírodní věc a jež jest neutvářené a nemůže se z vlastní moci měniti; tak se na příklad u sochy a u kovových nářadí užívá slova „fysis“ o kovu, u dřevěných o dřevu. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá ta látka jest a /131/ trvá proto, že se zachovává první látka. Neboť v tomto smyslu se mluví také o „fysis“ prvků přírodních věcí, čímž jedni míní oheň, druzí zemi, jiní zase vzduch, jiní vodu nebo něco jiného takového, a konečně jedni jenom některé z nich, druzí všechny dohromady. Slovem „fysis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak [1018] Empedokles praví:
„U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis,
ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi.
Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“ /131/
Proto také říkáme o tom, co přirozeně, od přírody (fysei) jest nebo vzniká, i když je tu již to, z čeho se přirozeně vyvíjí nebo jest, že ještě nemá své přirozenosti (fysis), nemá-li svůj tvar a podobu.
Přirozeně tedy jest celek složený z nich obou, jako na příklad živočichové a jejich části; přirozeností však jest jednak první látka – a to v dvojím smyslu, buď první pro tuto určitou věc, anebo první prostě, jako na příklad pro práce z kovu jest kov první, ale první prostě jest snad voda, jestliže vše, co se dá taviti, jest voda -, a jednak tvar a podstata, a to jest účel a cíl vzniku a vývoje. V přeneseném smyslu se pak označení „fysis“ užívá také vůbec o každé podstatě, protože fysis jest druh podstaty.
Podle toho tedy, co bylo řečeno, znamená fysis v prvním a vlastním smyslu podstatu toho, co v sobě jako takovém má počátek pohybu; neboť látka se nazývá fysis proto, že v sebe přijímá jeho působnost, a vznikání a růst proto, že jsou to pohyby, jež od něho vycházejí. A tento počátek pohybu v přírodních věcech jest nějak obsažen buď v možnosti nebo ve skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Jan Patočka (1953)

Při všech hlubokých rozdílech, které oddělují filosofické přemítání dneška od filosofie 19. věku, je zde řada spojujících článků. Mezi ně náleží povědomí, že skončilo metafyzické období filosofie. Žijeme na konci velkého období, nebo snad dokonce po jeho skončení. Vzduch, mluveno s velkým seismografistou katastrof, které se po něm dostavily, je plný tlení. Ale co zahynulo, co je tak navždy odbyto, že po tom zbývá jen mohyla, kterou vrší dějepis? To neví přesně nikdo, poněvadž ani otázka není dosud položen tak, jak je třeba. Nejrůznější filosofické školy a směry házejí po sobě výtkou metafyzičnosti jako smrtonosnou zbraní. Obyčejně se za metafyzické považuje každé filosoféma, které přesahuje meze pozitivní vědy. Metafyzika podle této formule je nejasnost, falešná hloubka, sekularizovaná theologie, překonaná, zastaralá muzeální věda. Rozpory však počínají hned u tohoto bodu: co je vědecké? Je možno vědu pojmout s pozitivisty jako soubor popisů smyslově přístupných realit a prostředků tohoto popisu? Pak budeme mít před sebou jen vědu pro praeterito, podstatně relativní a neucelenou, i když se bude hledět konsolidovat ve „vědu jednotnou“. Nebo budeme chtít s marxisty vědu aktivní, vědu též pro futuro, a národkem nejen na konstatování, nýbrž i na osmyslo/304/vání života – vědu s nárokem celkovým. Pak tato věda bude musit vykročit za meze konstatování pravd, bude musit sama spolutvořit pravdu. Rozhodně bude musit vyjít za meze toho, co je pouze dáno, i když se bude řídit jeho instrukcemi a nepřiznávat jinou skutečnost než smyslovou. V každém případě buď se celek spouští ze zřetele, nebo se naopak uchvacuje, aniž pro tento útvar byla úplná objektivní záruka. Čím však byla jiným tradiční metafyzika než touto naukou o celku? Nepřiznávají ji, nekladou ji leckteré tzv. protimetafyzické směry prostě tím, že a jak ji popírají?
Bylo by snad na místě vyšetřit jednou důkladně historicky, ale zároveň z filosofického hlediska, čím vlastně je či byla metafyzika a jak se liší od filosofie vůbec.
(Negativní platonismus, in: 7630, Péče o duši I, Praha 1996, str. 303-04.)

Jan Patočka (1968)

Edmond Goblot kdysi řekl, že jazyk filosofie stojí kdesi uprostřed mezi jazykem odborným, jako jej má chemie, a jazykem obecným. Filosofie nemluví v přesných termínech a nevyjadřuje se formulemi jako jsou rovnice, nekalkuluje, neužívá diagramů. Na druhé straně se neobejde bez výrazů, které běžný jazyk nemá prostě proto, že nemyslí tak daleko a na tytéž věci, na něž míří filosof. Avšak filosof se o těchto věcech vyjadřuje prostředky běžného jazyka. Nevytváří žádnou „langue bien elevée“. Nevytváří po lexikální stránce terminologii ve vlastním smyslu slova. Je sice jisté, že hlavní filosofické pomysly, výěžky, musí být vtěleny do výrazů jazykových. Bez toho by se filosofova práce rozplynula vniveč. Ale podívejme se na příklady takových pomyslů a srovnejme je s matematickými definicemi nebo určením chemických látek. Prvek (živel, element, STOICHEION), princip (ARCHÉ, principium), idea, energie, skutečnost, látka a forma, bytnost, realita, subjekt, objekt, esence, existence. imanence, trnscendence, treanscendentní, transcendetální – bez žádného z těchto termínů nelze filosoficky myslet ; ale na rozdíl od matematriky a chemie, chceme-li rozumět tomu, co znamenají, musíme vykládat jejich historii a nemůžeme od ní jednoduše abstrahovat. Každý termín na sobě nese takřka jméno svého původce, žádný není tak anonymní jako chemická a matematická označení. Žádný proto není také nesporný a uzavřený jako ony. Jakožto filosofické termíny jsou tato slova nicméně něčím více než pouhým osobním výrazivem svých razitelů, totiž příznakem toho, že jisté problémy jsou akceptovány, nabyly určité obecnosti a v tomto rámci mají také svůj provizorní domov. Nemají proto také čistě historicky-typizační hodnotu jako např. názvy pro umělecké směry, literární programy atd. Filosof užívá přejaté výrazivo ; dospěje-li k novým problémům a koncepcím, připojí své vlastní jako vyzván, aby je ostatní přijali, a na tradici je, aby rozhodla, zda jí tento návrh připadá dost důležitý myšlenkově a zdařilý jazykově, aby se jeho pomocí nadále myslelo. …
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.2-3.)

Blaise Pascal (1623-1662)

… správné je vůbec se nesázeti.
Ano; ale je třeba saditi se; to není dobrovolné, jste v tom.
[233]
(0196, Myšlenky, př. A.Uhlíř, Praha 21937, str. 136.)