Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1945-48?)

... Tak se náš celkový vztah k základní pravdě, pravdě-svobodě (pravda je to, co osvobozuje člověka a co tedy, daleko toho, aby bylo lidským dílem, naopak člověka vytváří), vyjadřuje historickou pravdou, historickým zápasem.
Toto vyjádření problému pravdy nahrazuje problematiku adekvace pojmem neadekvace. Pravda není pravdou, poněvadž existuje adekvace mezi jsoucnem a myšlením tohoto jsoucna, adekvace, spočívající konečně na identitě mezi subjektem a objekty. Pravda (lidská) celá leží na úrovni neadekvace, neadekvátnosti, a to dvojnásobné: na půdě nerovnosti mezi naším myšlením a mezi celkem jsoucna, a na druhé straně neadekvátnosti objektivního jsoucna vůči nám, „participujícím“ na výzvě onoho zcela jiného, kterým je Idea. A přece tato neadekvátnost, která brání definitivně, aby kdy byl předmět absorbován subjektem i „subjekt“ objektem, má svou stránku adekvace, v níž spočívá v tomto ustavičném vymezování a korigování, které posléze vystihuje naši situaci bytost í hraničných, nezařazených s úplností do žádné z obou oblastí, které v nás se dotýkají. Po charakteristice tohoto postavení můžeme říci: poznávání, které nám dává skutečnou moc, které nám umožňuje ovládat reality, není nikdy pochopením celku, a na druhé straně náš vztah k celku nemůže být nikdy vztahem ovládání, vztahem rozhodující a nadřazené vůle. Nikdy nejsme nadřazeni celku, nýbrž vždy se mu musíme podřadit; a tento pravztah to je, co k nám promlouvá právě jako negativní výzva Ideje.
Jelikož pravda není v podstatě aekvace, nýbrž neadekvátnost svobody, musí se projevovat ustavičně jako pohyb, který nemůže ulpět na statickém výsledku. Pravda fixovaná v pravdy je vždy pouhá aproximace, kterou je nutno opustit, jakmile splní svůj nejbližší úkol.
Pravda je jasnost, která padá pro nás na jsoucno, a to jsoucno cizí i vlastní. ...
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 459.)

Jan Patočka (1945-48?)

Základním konceptem celého problému pravdy je tedy Idea jako moc distance, která nás zároveň odkazuje na celek a na naši neade/459/kvátnost k němu. Náš vztah k Ideji je absolutním momentem, který z procesu poznávání nemůže vymizet, momentem absolutní pravdy, která zakládá všecky naše pravdy relativní, lidské a historické, celý proces historického zjevování pravdy. Tento absolutní základ pravdy není však možno kladně a obsahově vyjádřit. Projevuje se kladně a obsahově nepřímo – v historickém procesu, v problematice souběžného a souvztažného procesu osmyslování lidského života a objevování objektivních pravd. Tak se náš celkový vztah k základní pravdě, pravdě-svobodě (pravda je to, co osvobozuje člověka a co tedy, daleko toho, aby bylo lidským dílem, naopak člověka vytváří), vyjadřuje historickou pravdou, historickým zápasem.
Toto vyjádření problému pravdy nahrazuje problematiku adekvace pojmem neadekvace. ...
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 458-59.)

Jan Patočka (1942)

Pomalu se v novější filosofii vynořuje poznovu zapomenutá zásada o povaze pravdy, že nespočívá v pouhé jasnosti, nýbrž v takové jasnosti, která plyne z hloubky. Jasnost sama o sobě přestává být ctností.
(Fragmenty o jazyce, in: 7331, Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 100.)

Jan Patočka (1968)

V základě však šlo přece jen o to, zajistit nám smysl zkušenosti a naši svobodu k tomu, co je pravdivé, umožnit nám nahlédnout, co jest. Absolutní pojetí výkonu tento cíl přestřelilo. Je otázka, zda toto zajištění pravdivosti, zda tento výkon smyslu jako něčeho, co je nahlédnutelné a závazné, co však není jednoduše jako v přírodním procesu kauzálně produkováno, je možný výhradně za předpokladu absolutního, sebe sama reflexívně uchopujícího sebe/3.1.6/vědomím, je produkuje svět jako svůj jednotně vyvržený smysl. „Vykonávat smysl“, tj. rozumět zásadně fenoménům jsoucna, lidem a animaliím, užitkovým a kulturním věcem i přírodním předmětům a znamením v jejich výstavbě a v možnosti zakoušet je, je přece možné i tehdy, jestliže je uvedeme do vztahu nikoli k subjektu absolutnímu, nýbrž právě k takovému, který si rozumí ve své konečnosti. Získat toto zásadní sebeporozumění je tedy úkol, jenž předchází čistému zkoumání vědomí.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.5-6.)

Jan Patočka (1945-50)

„Subjekt“ jako adekvační důsledek, jako konstrukce. Subjekt obsahuje vždy to, čeho třeba k adekvaci: nutnost – obecnost, celkovost – nebo opět jen to jednotlivé, co na žádnou celkovost nedostačuje: „dané“ jsoucno.
V každém případě problém subjektu pojat jako problém jsoucna, které se vztahuje k jiným jsoucnům, přičemž jsoucno znamená jsoucno objektivní či objektivovatelné.
V racionalismu je jsoucno subjektivní chápáno sub specie pojmu substance.
V empirismu posléze skepse k substanci, ale zato „volně se vznášející určení“, „kvalita“ atd. I zde staré metafyzické pojmy, jenže věc se rozpadá. Racionalismus zdůrazňuje více stránku substrátovou, empirismus více eidos či eidé.
Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto kartesiánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 469.)