Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Pokud jde o tematický rozsah, filosof se ve svém filosofování může zásadní zabývat čímkoliv; nic není apriorně vyloučeno z možného filosofického interesu. Ovšem filosof se musí zabývat také jinými filosofy a jejich myšlením (a ovšem i produkcí). To je ovšem terén pro jedince nezvládnutelný, protože – na rozdíl třeba od odborných věd – nejde zdaleka jen o jeho současníky, ale o předchůdce, o protivníky, ba dokonce až o zakladatele. A last not least: filosof se musí starat také o pseudofilosofy, zejména pak o sofisty (a to bytostněji než jen jako o „cokoli“). Už z toho všeho je zřejmé, že to je nad možnosti filosofa jako jednotlivce. Protože však filosofování je nanejvýš individuální a tedy jedinečná myšlenková cesta (myšlenkové cestování), můžeme uvažovat jen o eventuální blízkosti či příbuznosti jednotlivých myslitelů, nebo také o tom, do jaké míry se vzájemně zcela vylučují, ale nemůžeme očekávat to, co je naopak vlastní odborným vědám, totiž že každý, kdo svou disciplínu chce náležitě pěstovat, musí se s ostatními v základních přístupech shodovat a může se individuálně odlišovat jen tam, kde ještě nebyly ustaveny „základy“ oné disciplíny (ačkoli i tam jsou výjimečně možné i proměny -matu).
(Písek, 150312-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosofie se principiálně vzato může zabývat čímkoli, skutečným i vymyšleným; na druhé straně se ovšem nemůže zabývat vším najednou, nýbrž vždycky se musí soustředit jen k něčemu resp. na něco. Nicméně aby nepřestala být opravdovou filosofií, musím stále vztahovat i to, na co se právě soustřeďuje, ke všemu ostatnímu. Tento vztah je ovšem nutně poněkud zvláštní, tj. nemůže být uskutečněn, proveden jinak než částečně, na základě jakési „selekce“. Proč tomu tak je? Pro nás dnes především proto, že stále ještě vězíme v jakémsi „babylonském zajetí“ zpředmětňujícího myšlení. To nás tlačí k tomu, abychom vše, k čemu se filosoficky vztáhneme, chápali (myšlenkově uchopovali) jako „předmět“, tj. jako něco, co je „před“ námi (ať už „reálně“ nebo pouze „intencionálně“, tj. jako myšlenková konstrukce, myšlenkový model). Omezenost každého takového myšlenkového „pojetí“ či „uchopení“ spočívá proto především v tom, že žádný takový „reálný“ předmět nikde a nikdy „neexistuje“, tj. nevyskytuje se ve skutečném světě kolem nás, a za druhé v tom, že žádný předmětný myšlenkový model se neobejde bez nějakého aktivně myslícího (a tedy zpředmětňujícího) subjektu, který sám ex definitione nemůže být chápán (ještě přesněji : ani se sám nemůže chápat a ani žádný jiný subjekt nemůže chápat) jako nějaký – třeba zvláštní – druh „předmětu“, „objektu“. A protože takový subjekt (a takových skutečných „subjektů“ je mnoho a mají různé úrovně, jak uvidíme) nemůže být opomíjen ani redukován na „předmět“, musí se filosofie (přesně: každý opravdový, neupadlý, tj. neredukující filosof) vztahovat ke každému „reálnému“ i každému „intencionálnímu“ předmětu vždy tak, že si stále zřetelně uvědomuje, že to je pouze jedna z metod, jak se k čemkoli a ke světu vůbec vztáhnout, a zejména že to je metoda, která nechává cosi významného, ba podstatného, bytostně všemu skutečnému „vlastního“, předběžně a prozatímně, právě jen „metodicky“ a jen s částečnou oprávněností stranou.
(Písek, 120520-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Ve filosofii se silně rozšířil jistý zvyk, lépe pazvyk, že samo filosofování se provádí formou surfování na povrchu probírané tematiky, přičemž surfující se odráží od větších vln, vyvolaných většími mysliteli, využívaje jejich ‚energie‘ a nechávaje se jimi chvíli nést, než se objeví jiná větší vlna, která zase surfujícího poponese dál. Přitom se hodnotí a posuzuje zejména obratnost surfujícího, místo aby se ohledávaly zdroje a základy jeho vlastní filosofie. Filosofická komunikace se tak dostává do situace pěny, jež je sice vždy v posledu nesena vodou, ale která vlastně vodu skrývá a nedovoluje pohled ani na samu hladinu, natož pod ni. Velikost vln není zkoumána, pozornost je v nejlepším případě věnována pěně na vlnách (která se ovšem zvedá a zase klesá s vlnící se vodou), ale hlavně obratnosti surfařů. – Je ovšem pravdou, že nikdy nelze probírat vše do detailu a že čas od času jsou odkazy na již jednou (někým) probranou tematiku nezbytné. Ale nikdy nelze uznat text, který se omezuje na takové poukazy, staví jeden proti druhému a neukáže své vlastní řešení ani tam, kde je nebo by měla být jeho práce soustředěna. Taková praxe představuje vlastně opuštění filosofie a vskutku filosofického zkoumání a přechází do pouhé rétoriky. Přitom vyvolává jisté „dojmy“ nebo na ně dokonce jen rezonující navazuje, aby jim vyhověla. Práce pak nemá vlastního výsledku, nýbrž jen potvrzuje to, co už v jistém naladění panovalo předtím, anebo – což je jen jiná podoba servilní konformity – dehonestuje a jakoby vyvrací jiné pozice, které jsou ovšem také „přítomny“ v pouhém oparu negativní nálady ještě dříve, a tedy bez přispění nového autorova sdělení. Zkrácené poukazy na skutečné „vlny“, po nichž se surfuje, jsou pečlivě zašifrovány do jakéhosi „ptydepe“ některé ze skupin, tak aby co nejvíc znesnadnily kritickou analýzu a eventuelní vyvracení. (Písek, 030803–1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pokud filosofie zůstává reflexí, může být také reflexí náboženství (podobně jako může být reflexí vědy, reflexí umění, případně reflexí víry atd. atp.). Ovšem filosofie je a ve skutečnosti vždycky musí být něčím víc než pouhou reflexí (zkoumavým promýšlením určitých životních a myšlenkových aktivit, přístupů, zaujatých pozic atd.); je tomu tak proto (a tam), že (kde) jde často o značně komplikované struktury, k jejichž jednotlivým rovinám nebo složkám je reflektivní přístup možný jen jako vícerozměrný a vícesměrný, zprvu rozčleňující a postupný a jen perspektivně posléze sjednocovaný, integrovaný v určitou syntetičtější reflexi. Jestliže tedy filosofii náboženství chápeme jako opravdovou (celkovou, celostnou) filosofii, nemůžeme z ní vylučovat pravý filosofický přístup k náboženství jako takovému (jako fenoménu), a to nutně znamená přístup kritický, koncepční a hodnotící. A to zároveň vede k naprosto nezbytnému pokusu (nezbytně opakovaným pokusům) o vymezení toho, co jako náboženství označíme, jak je chápeme a jaký vztah k němu máme. Takové vymezení bude nezbytné jak co do místa náboženství a náboženskosti v lidském životě (a to znamená i co do vztahu k jiným sférám a rovinám „lidského pobytu“ či „lidského bytí“), tak co do vlastní ,materieʻ náboženského prožívání uvnitř, tedy také co do „náboženského sebepochopení a sebevědomí“ člověka, nábožensky orientovaného. V tomto druhém případě nesmíme zapomínat také na to, že náboženské životní a myšlenková orientace je na určité úrovni schopna se jakoby zmocnit prostředků filosofických a zapracovat je do svých přístupů; to nesmíme pominou už také proto, že historicky měla tato pozoruhodná schopnost náboženství možnost vyspět až k mimořádným výkonům a založit přímo jakousi svébytnou tradici, trvající po řadu nejen desetiletí, ale staletí. (Nejpozoruhodnějšími jevy tohoto druhu byla gnóze v končícím starověku a potom křesťanská theologie, zčásti na gnózi navazující a z větší části se proti ní silně ohrazující a bránící.) To vše dost zřetelně ukazuje, že filosofický přístup k náboženství nelze nikdy redukovat na žádný typ „náboženské vědy“ či „religionistiky“.
(Písek, 141111-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosofie není a ani se nesmí stát prostředkem obživy; filosofování není a nemůže být zaměstnáním. To však nutně znamená, že každý filosof se musí „zabývat“ filosofií jen ve svém volnu, tedy vedle svého zaměstnání. Musí si proto jako zaměstnání volit něco, co by mu nějaký volný čas na filosofování ponechávalo. Proto je každé vydělávání peněz „filosofováním“ resp. „pěstováním filosofie“ vždycky poněkud problematické. Toho si byli většinou dobře vědomi i lidé, kteří žili a přemýšleli v jiných velkých tradicích (starších než ta řecká, v níž se zrodila filosofie), takže nejde o žádnou výhradní specifičnost filosofie a filosofování. Protože však právě v evropské tradici se zrodila myšlenka zvyšování pěstování co nejvyšší vzdělanosti, které je svěřováno vybraným špičkovým učencům, a také myšlenka postupného šíření a zvedání vzdělanosti obecné, muselo se dostat jistých společenských úkolů také filosofům a filosofii. Tak došlo k tomu, že na univerzitách se kromě hlavních oborů, původně práv, medicíny a theologie, muselo vyučovat tzv. sedmi svobodným uměním (septem artes liberales) jako úvodu a jakési nutné průpravě k dalšímu studiu. Fakulta, na které se těmto oborům vyučovalo, byla nazývána „artistická“; později se jí začalo říkat „filosofická“. A tak jako tomu bylo v jiných oborech, učitelé filosofie se vlastně stali zaměstnanci příslušné školy a museli se proto přizpůsobit a podřídit pravidlům, která na takové škole panovala. Pro některé to nebylo nic těžkého, ale jiní těžce nesli omezení své „svobody“ nějakými školskými pravidly, a dostávali se do větších nebo menších těžkostí a potíží. V takových případech je třeba se vždycky tázat, ve jménu čeho se takoví méně přizpůsobiví bránili vnějším tlakům (ať už ze strany školy, nebo ze strany církve a později státu, nebo i ze strany hlavních představitelů oboru či dokonce veřejnosti atd.). A tak docházelo vždy znovu k situacím, kdy filosof musel sám sobě i druhým přiznávat a také veřejně vyznávat, kde je ve svém filosofování zakotven nejhlouběji, čemu (nebo komu) je oddán na prvním místě a čemu (nebo komu) svěřuje celý svůj život, všechno své usilování a v posledu sám sebe. Když je potom postavena otázka takto, ukazuje se naprosto zřetelně a jasně, že věc obživy musí vždycky stát až na druhém místě.
(Písek, 120315-1.)