Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1945-50)

Subjekt – možnost konečné danosti, založená na vůli zmocnit se ne-subjektu: výsledek je ovládnutý nesubjekt čili objekt. Apriori není původně racionální, nýbrž praktické. V tom německý idealismus má pravdu. Subjekt je actus, nikoli substance nebo jiné pozitivní a obsahové určení. Je to ne-objektivno, které chce, a jeho chtění je vůle ke „svobodě“ – k tomu, aby bylo universální substancí, tj. ovladatelem všeho.
Německý idealismus však z této vůle činí realitu, zatímco vůle je pouhým indexem úlohy, kterou nikterak není možno plnit.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 475.)

Jan Patočka (1968)

Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. Předmět jako jednotný pól prožitkových rozmanitostí se stává vodítkem odhalení intencionálních struktur, korelativních k předmětům jistého bytostného rázu. Úloha fenomenologie je v podstatě splněna, je-li tato korelativita /200/ odhalena v reflexívní sebejistotě v celé své fundační struktuře. Ovšemže se časem ukazuje predominance a přednost dynamických, časových struktur před statickými, a tím se i zde odhaluje směr k původnosti, jako hlavní, možná poslední smysl fenomenologie. Ale i tato Husserlova původnost zůstává orientována k myšlence předmětnosti, k zakládajícímu pravzniku ideálů a idealizací, umožňujících totální zpředmětnění. I zde je odhaleno praktické chování jako původnější vrstva přístupu k věcem, praktická pravda jako prvotní, „subjektivní“ forma pravdy vůči pravdě teoretického postoje. Avšak nikdy nejde tato nová orientace tak daleko, aby také bytí subjektu bylo zproblematizováno týmž způsobem jako bytí, jehož původní přístup k sobě by nebyl reflexe, sebezachycení v zpředmětňujícím, dávajícím pohledu.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199-200.)

Jan Patočka (1975)

Který je však život, jenž se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že věci se jeví jinak, než jsou, spočívá na tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak, než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jako je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší, přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto hledisko „volby“, decisionismus, je vždy již falešný, objektivovaný a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje se“, a ulehčováním a útěkem. Skuteč/108/nost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jedné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 107-08.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Situovanost jedince je „dána“ vždy v určitém časovém rozsahu (limitu, tj. jako kairos) jednak 1) tím, co v důsledku „setrvačností“ přetrvává z minulosti jako zbytky (relikty) toho, co se dělo (stalo) dříve; zde mluvíme o „danostech“ v užším smyslu resp. o „danostech“, které lze z vnějšku zjistit a konstatovat; za zvláštní součást tohoto druhu daností lze považovat i konstituenty „těla“ (tělesné stránky, tělesnosti) jedince a jejich momentální disponovanost, ale je třeba si stále uvědomovat jejich nepřerušitelnou vazbu na „niternost“, kterou se odlišují od „daností“ vskutku vnějších. 2) Situovanost jedince je dále „dána“ oboustrannými aktivními vztahy (vzájemnými intervencemi) jednak jeho k jiným „jedincům“ v blízkosti, jakož i takovými vztahy jiných jedinců k němu. Novým aspektem je tu právě to, že nejde jenom o „relikty“ minulosti, nýbrž také o „perspektivy“ do budoucnosti. Už tím se ukazuje, že tzv. „danosti“, omezené na to, co přetrvává z minulosti, jsou pouhými „abstrakcemi“, tj. redukcemi toho, co je v dané situaci opravdu tím „skutečným“. Nebo jinak řečeno: skutečnost nikdy nemůže a nesmí být redukována na setrvačnosti, protože je vždy nerozlučně spjata se „skutky“, s děláním, s aktivitou nejrůznějších subjektů, a to nejen s minulou aktivitou, ale také a dokonce zejména s tou, ke které právě dochází anebo která se už už připravuje k tomu, aby byla uskutečněna. (A vlastně nejen s tou časově nejbližší, ale i tou vzdálenější, prostě s perspektivami do více nebo méně vzdálené budoucnosti; nenechme se tu svést k běžnému, ale mylnému považování takových perspektiv za něco „objektivně“ daného, protože většinou zhruba odhadnutelného.) Co to znamená? Skutečnost (tj. všechno skutečné, tj. konkrétní) není nikdy pouhou „daností“, ale buď se sama některými směry „otvírá“ vůči své vlastní ne-danosti, anebo je jinými skutečnostmi (rovněž konkrétními) zapojována, zatahována, eventuelně přizvána k účasti či podílu nejenom na svých vlastních, ale také na jiných (původně „cizích“, ale pak eventuelně osvojovaných) ne-danostech. Tato „otevřenost“ každé konkrétní skutečnosti vůči tomu, co není „dáno“, ale k čemu eventuelně může dojít, bývá označována jako tzv. možnost (spíše jako možnosti). Velkým problémem pojmu (a pojetí) „možnosti“ a „možného“ je tzv. objektivace, tj. uchopení „možnosti“ jako něčeho „daného“, „reálného“ (nebo „nedaného“, „nereálného“, ale zase objektivně, tedy „vyloučeného“, tzv. „nemožného“).
(Písek, 120316-1.)

Ladislav Hejdánek (1966)

3.
Přihlédněme k Blochovu pojetí možnosti. Vyloučíme-li vyslovitelné a myslitelné ze sféry možného, pak pro všechny další druhy toho, co může být, platí: možné je částečně podmíněné, a pouze jako takové je možné. Tato definice, na níž jest podle Blocha trvati, obsahuje kritérium možného ve všech jeho odlišeních. Každé možné (s výjimkou pouze myslitelného) znamená otevřenost v důsledku ještě ne úplně dostačujícího, tedy více nebo méně nedostatečně existujícího základu podmínek. Protože jsou dány jenom některé, avšak nikoli všechny podmínky, nelze z takovýmto způsobem možného usuzovat na skutečné. (PHoffn. I, 245.)
Co to však znamená, že nejsou dány ještě „všechny“ podmínky? Čím se řídí okolnost, zda už všechny dány jsou nebo ještě nikoliv? Co je mírou oné plné dostatečnosti, úplnosti podmínek? Není tomu tak, že za všech okolností jsou podmínky všechny? Výsledek pak odpovídá tomu, kolik podmínek je k dispozici a jaké. Je-li podmínek méně, není důsledkem nějaká otevřenost, nýbrž jiný výsledek. Naopak, je-li podmínek více, mohou (ale ovšem nemusí) být zahrnuty, pojaty, integrovány do výsledku, který se tak bude odlišovat od toho, k němuž vedl menší počet podmínek. Aktivní zásah člověka spočívá především buď ve vylučování některých podmínek (např. v experimentu, jímž má být objasněna jediná závislost) anebo naopak v zavádění nových (zejména v aplikaci, v technologii). Možnost žije nikoli z nadbytku mezer v podmínkách, neboť žádné mezery ve skutečnosti nikdy neexistují, ani z nedostatku, z malého počtu podmínek, protože i při největším počtu podmínek je vždycky možno zavádět ještě další; možnost žije z rozvrhu, který není součástí podmínek, ale je schopen je ovlivňovat tím, že je organizuje. Možnost není proto vyloučena velkým počtem podmínek, zejména ne tenkrát, jsou-li dány „všechny“ podmínky; naopak lze spíše říci, že možnosti může přibývat, jestliže přibývá i podmínek, tj. komplikuje-li se situace. V jednoduché situaci bývá velmi málo možností resp. jsou malé možnosti, je malá možnost. Je malá proto, poněvadž i rozvrh podmínek v tak jednoduchém případě je jen prostý, jednoduchý. Možnost je vyloučena tam, kde není nový rozvrh, plán, nová organizační struktura, která z daných (a případně i nově zavedených) podmínek pořídí, aranžuje, zorganizuje žádoucí výsledek. Žádoucnost či spíše žádanost, kýženost výsledku neznamená subjektivní přání, nýbrž orientovanou dynamiku oné organizační struktury, onoho rozvrhu, o němž byla řeč. Není snad třeba zdůrazňovat, že právě tento rozvrh představuje jádro dění, které přestalo či přestává být pouhou setrvačností. Možnost se tedy otvírá pouze tam, kde existuje nějaké centrum nové, příští organizace dané situace (včetně podmínek), kde tedy okruh daných podmínek není stále ještě neuzavřen, nýbrž kde uzavřenost situace je prolamována a otvírána.
(ex: 11444, Poznámky ad „Blochovo pojetí naděje“, duben 1966, 4 strany.) (Praha, 660417-3.)