Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Pojmové myšlení řeckého typu si samo nevystačí a nikdy si nevystačilo; vždycky je sice zapotřebí „formalizovat“, ovšem jen některé struktury (a dokonce jen některý jejich typ), ale dát dohromady rozsáhlejší „texty“ nelze bez prostředků narativity (příkladem jsou třeba Principia mathematica autorů B. Russella a Alfred North Whiteheada). Odmítání narativity starých mýtů a mytických vyprávění nikdy nemohli starořečtí filosofové dotáhnout až do konce; jejich odmítání každé narativity, pokud šlo třeba o „bohy“, je sice pochopitelné, ale bylo motivováno spíše emotivně než racionálně (přestože se jako racionální ohlašovalo a samo pociťovalo). Až Platón si toho byl do jisté míry vědom, ale umožnil tak později také nejrůznější pokusy o „rehabilitaci“ či „restauraci“ filomytičnosti a filosofisujících mýtů, což rozhodně nebylo jeho úmyslem. Ovšem každá, byť relativní restaurace narativity s sebou vždy zároveň a volky nevolky přináší větší nebo menší restauraci mýtu a mytologičnosti. Někdy může mít rehabilitace narativity vážné a důležité důvody, a pak je třeba se mít mimořádně na pozoru před oživováním filomytičnosti a před nárůstem a atraktivitou tzv. mytologismů (termín Landsbergův). Obrana před takovým nebezpečím však nesmí být spojována s odmítáním narativity.
(Písek, 111228–3.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)