Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1975)

Který je však život, jenž se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že věci se jeví jinak, než jsou, spočívá na tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak, než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jako je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší, přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto hledisko „volby“, decisionismus, je vždy již falešný, objektivovaný a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje se“, a ulehčováním a útěkem. Skuteč/108/nost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jedné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 107-08.)

Ladislav Hejdánek ()

Vzpomínáme-li dnes dokonce nekulatého, 93. výročí narození velkého českého myslitele, není to – bohužel – pro jeho velikost myslitelskou, ale pro jiné věci. Je to, žel, běžné i u jiných českých velikánů. Hus je v našich očích veliký, protože nasadil život a nechal se raději upálit, než aby odvolal své názory. Ale jeho názory už nás nezajímají. Česká spisovatelka to před lety řekla dokonce výslovně. Komenský je velký emigrant, také světově proslulý pedagog, ale jeho nejvýznamnější díla nečteme. Na Masaryka vzpomínáme jako na politika a zakladatele první republiky, ale jako myslitel nás moc nezajímá. A Jan Patočka je především mučedník odporu proti normalizačnímu režimu. Zůstanu-li jen u zmíněných českých velikánů, za všechno mluví skutečnost, že ani v jednom případě zatím nebyly vydány všechny jejich spisy. Nebýt ještě za Rakouska nakladatele Laichtera a editora Tobolky, dodnes bychom asi neměli sebrané politické spisy Karla Havlíčka, dalšího českého mučedníka, ačkoliv už jsou jen v knihovnách a nedostupné běžnému čtenáři (ten dostává jen „vybrané“, vždy podle okolností). Čím je tedy Patočka skutečně významný a nikoli pouhým reprezentatem, pouhým symbolem a postavou vytvořenou k obrazu našemu a našich momentálních potřeb a politického užitku, který se ovšem mění a posléze pomíjí?
Pro mne je Jan Patočka první český filosof, který do naší země vnesl nový styl myšlenkové práce. Tomuto stylu se musel nejprve někde naučit. Na své učitele a vzory měl štěstí. Jeho velkým učitelem byl Moravan Edmund Husserl, německý resp. německo-židovský krajan Masarykův. Toho však Patočka místy korigoval Martinem Heidegerem, aniž by ovšem příliš podlehl sugestivnímu vlivu tohoto největšího žáka Husserlova. Novému stylu tohoto myšlení, které nezasáhlo jen filosofii, ale ještě řadu dalších oborů vědeckých, se říká fenomenologické. Sám Husserl prohlásil, že fenomenologie je jen metoda, ale u mnoha jeho žáků a následovníků vidíme, jak se pokoušejí z této metody udělat celou filosofii. To sice po mém soudu není přijatelné, ale bez ohledu na to se fenomenologické myšlení stalo jedním ze dvou největších filosofických proudů našeho končícího století – tím druhým proudem je analytická filosofie. A Patočka má tu obrovskou zásluhu, že vnesl tento způsob myšlení do našich poměrů nikoli jako pouhý prostředník nebo epigon, nýbrž jako svébytný myslitel a pro mne zejména jako naprosto nesrovnatelný interpret. Tím udal vzor, nastavil míru českému myšlení, a to bez ohledu na to, zda se dáme jeho cestou nebo nikoli. Jan Patočka se tak stal úkolem a závazkem: kdo se nevyrovná s jeho myšlením, sám se odsuzuje k druhořadosti, i kdyby jakkoli nadbíhal novým módám. K prvnímu zpytování českého myslitelského svědomí či spíše jakémusi „účtování“ (neboť svědomí jest zpytovati stále) dojde za sedm let. Táži se, zda to dopadne s námi lépe než letos, kdy stopadesáté výročí Masarykova narození proběhlo téměř prázdně.
(příprava na rozhovor v rozhlase, neupotřebeno – Praha, 000529-1.)

Jan Patočka (1976)

To znamená dále: polis je výslovně lidské dílo, nebo jestliže tu je i něco vyššího, pak je to vztaženo k lidské svobodě. Tak jako nemá žádný smysl filosofická otázka, není-li otázkou lidskou, tak je polit myslitelná jen jako lidská polis, jen jako dílo člověka pro člověka. …
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 238.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)