LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2014)

Když přijmeme základní myšlenku, že člověk má takovéto výsadní, ale zároveň aktivitou a dynamismem podmíněné postavení v přírodě a ve světě vůbec, staví se před nás otázka, jaké je v tom případě poslání člověka, poslání lidstva. Je-li tomu tak, jak za to má Teilhard, a směřuje-li vesmír po miliardy let k člověku anebo k bytostem člověku podobným, pak se přímo vnucuje myšlenka, že s člověkem má nějaký záměr, anebo jinak, tradičněji, ale také smysluplněji řečeno, že tu je nějaký vesmírný, kosmický zájem na člověku, resp. na inteligentních bytostech, schopných reflexe a přesného i hlubokého uvažování. Pak to znamená, že člověk není ani omylem přírody, ani náhodou ve vesmíru. A protože čas zatím neskončil a budoucnost stále přichází, aby ponechala nejen nám lidem, ale i samotnému vesmíru čas k dosažení čehosi, o čem nevíme a co – alespoň zatím – nechápeme, zdá se, že tím nejrozumnějším, co v té věci můžeme podniknout, je odpovědné a náročné přemýšlení, uvažování nad tím, co asi může člověk, lidstvo, inteligentní bytosti pro vesmír, pro přírodu udělat. Nemyslím, že by bylo tak docela od místa, zanechat alespoň někdy žabomyších sporů politických, národnostních, vůbec pozemských, a připustit si docela vážně, že nás čekají úkoly vesmírné. V takovém případě každý, kdo si to nepřipustí, bude stále ještě spíše přírodní tvor, tak trochu živočich, zvíře, kdežto teprve kosmicky orientovaný člověk bude člověkem skutečným. Neboť pak být člověkem bude už trvale znamenat být občanem vesmíru, tak jako vesmír bude trvale domovem lidstva, lhostejno zda pozemského, nebo rozsetého po všech galaxiích. – I když to končí tak trochu jako sci-fi, a já bych raději, abyste to brali jako phi fi, zdá se mi to rozumnější a lidštější než marasmus depresí a rezignací nebo úzkostí, vykupovaných na chvíli nejrůznějšími morfíny skutečnými nebo ideologickými.
(Z přednášky: Kosmická dimenze a přirozenost člověka, pořádal EKK 3. 10. 1991, § 10.)

Jan Patočka (1970)

Přírodověda, zejména fyzika a chemie, se snaží ukázat nám přírodu takovou, jakou jest sama o sobě. Poznáváme ji však vycházejíce ze světa bezprostředně nám daného, který se s tímto „o sobě“ nejen nekryje, nýbrž v mnohém je s ním v rozporu. O tomto bezprostředně daném světě platí však Hegelovo slovo, že je sice znám, ale není poznán. Problém poznání tohoto „přirozeného světa“ se ohlašuje sice dávno, již od počátku moderní přírodovědy, ale výslovně byl položen až poměrně v nedávné době.
Tato knížka, vyšlá před čtyřiatřiceti lety jako první publikace tomuto problému věnovaná, snažila se problém rozvinout a řešit z hlediska fenomenologie Husserlovy. Popis a strukturní analýzu „přirozeného světa“ hleděla proto pojmout zpátky do prožívání subjektu, v jehož zkušenosti, reflexívně zachycované, se domnívala moci zachytit vznik jak původně daného světa, tak jeho modifikaci v jazyce a objektivující vědě.
Po řadě let autor dospěl ke kritické distanci vůči tomu pojmu reflexe, který byl v „transcendentální fenomenologii“ východiskem metody i filosofie „absolutního subjektu“. Pokusil se proto o nové zpracování problému: rozhojnil historický přehled v celé obrysové dějiny otázky až do dnešních dnů a navázal na toto kritické předestření popis života konečného subjektu ve světě, který chápe ve třech základních, vzájemně vztažných pohybech, z nichž každý odhaluje jinou podstatnou stránku přirozeného světa.
J. P.
(6006, Přirozený svět …, Praha 1970, přední záložka obálky.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)