Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1942)

Pomalu se v novější filosofii vynořuje poznovu zapomenutá zásada o povaze pravdy, že nespočívá v pouhé jasnosti, nýbrž v takové jasnosti, která plyne z hloubky. Jasnost sama o sobě přestává být ctností.
(Fragmenty o jazyce, in: 7331, Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 100.)

Jan Patočka (1968)

V základě však šlo přece jen o to, zajistit nám smysl zkušenosti a naši svobodu k tomu, co je pravdivé, umožnit nám nahlédnout, co jest. Absolutní pojetí výkonu tento cíl přestřelilo. Je otázka, zda toto zajištění pravdivosti, zda tento výkon smyslu jako něčeho, co je nahlédnutelné a závazné, co však není jednoduše jako v přírodním procesu kauzálně produkováno, je možný výhradně za předpokladu absolutního, sebe sama reflexívně uchopujícího sebe/3.1.6/vědomím, je produkuje svět jako svůj jednotně vyvržený smysl. „Vykonávat smysl“, tj. rozumět zásadně fenoménům jsoucna, lidem a animaliím, užitkovým a kulturním věcem i přírodním předmětům a znamením v jejich výstavbě a v možnosti zakoušet je, je přece možné i tehdy, jestliže je uvedeme do vztahu nikoli k subjektu absolutnímu, nýbrž právě k takovému, který si rozumí ve své konečnosti. Získat toto zásadní sebeporozumění je tedy úkol, jenž předchází čistému zkoumání vědomí.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.5-6.)

Jan Patočka (1945-50)

„Subjekt“ jako adekvační důsledek, jako konstrukce. Subjekt obsahuje vždy to, čeho třeba k adekvaci: nutnost – obecnost, celkovost – nebo opět jen to jednotlivé, co na žádnou celkovost nedostačuje: „dané“ jsoucno.
V každém případě problém subjektu pojat jako problém jsoucna, které se vztahuje k jiným jsoucnům, přičemž jsoucno znamená jsoucno objektivní či objektivovatelné.
V racionalismu je jsoucno subjektivní chápáno sub specie pojmu substance.
V empirismu posléze skepse k substanci, ale zato „volně se vznášející určení“, „kvalita“ atd. I zde staré metafyzické pojmy, jenže věc se rozpadá. Racionalismus zdůrazňuje více stránku substrátovou, empirismus více eidos či eidé.
Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto kartesiánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 469.)

Jan Patočka (1945-48?)

... Bytost, ke které se obrací ideová výzva, nemůže být čímsi tak jednoznačným a fixovaným, nemůže existovat v takové (přese vše konečně zdánlivé, ale ve zjevu dostatečné) bezpečnosti a hotovosti, jakou disponuje objektivní svět. Svoboda, která nás navždycky vyzvedá z předmětnosti a jejíž mocí vždy zčásti existujeme mimo realitu, jež je tak u pramene nejrozmanitějších iluzí a bludů, je nicméně také pramenem vší pravdy; neboť bez ní není distance k realitě, tedy také jasnosti o ní, krom okamžitého fungování instinktivních signálů a přizpůsobených reakcí. Svoboda tedy znamená riziko; znamená ustavičnou možnost omylu a znamená nutnost rozhodování; znamená tvrdost kontradikcí, nutnost rozhodovat o nich, jako bychom byli suverénní, a přitom nemožnost suverenity; znamená tedy úzkost před (zdánlivým) prázdnem, do kterého je člověk svou meznou polohou postaven. Této úzkosti se vyhýbá voluntární motiv. Voluntarismus je útěk do předmětna před oním velkým rizikem, které nám nakonec pravda a svoboda ukládají. Voluntarismus se míní zabývat pouze tím, co je předmětné, tj. nějakým způsobem ovladatelné, a tím zpevnit, objektivizovat a zajistit rovněž sama sebe.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 461.)

Jan Patočka (1950?)

Krize, do které dospěla idea pravdy tím, že ztratila svůj starý metafyzický základ, je toliko příznakem obecné krize myšlenkové, která vypukla tím, že stará metafyzika, sdružená s křesťanskou theologií, přestala být obecnou a závaznou základnou evropského myšlení. Krize metafyziky je krizí platonismu, poněvadž metafyzika, která určovala proud evropského myšlení, je pozitivní platonismus.
Nové osudy, které zažila myšlenková Evropa od počátku moderní doby, vykrystalizovaly v dobrodružství moderní vědy a techniky. Obojí se dožívá stále větších úspěchů a změnilo tvář lidstva i přírody. Posléze tato nová substance vytváří všeobecné, společné lidské světové dějiny. Ale jaká je pravda, jaká je vnitřní povaha tohoto celého dobrodružství, které se původně vyvinulo pod ochranou tradičního pojetí pravdy – adekvace – to je otázka nejen nerozřešená, nýbrž většinou zapomenutá.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 98-9.)