Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969)

Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, s. 156-7.)

Jan Patočka (1946)

Masarykovo jméno má dnes jiný zvuk než za První Republiky. Osvobodilo se od oficiálnosti a nánosu liberálních banalit, které mu přičítala dobře míněná bezmyšlenkovitost. Byly chvíle, kdy si bylo nutno klást otázku, zdali je zde ještě živá síla. Dnes samozřejmě se cítí, že jest, a třebaže málokdo dovede formulovat ve vší hloubce, jaká to je síla, ví celá naše společnost, že s tímto jménem jsou spojeny naše otázky rozhodující. Kam povede další cesta, pozná se podle stanovisko k Masarykovi. Neboť idea celého našeho státního života dosavadního byla v podstatě Masarykova, ať skutečnost za ní jakkoli pokulhávala, a tato idea přes všecky lidské slabosti a nepochopení skutečnost spoluurčovala. Mluví se dnes často o korekturách Masaryka; i tato řeč svědčí o tom, že si sami mluvčí nedovedou ani představit další život bez organického svazku s ním, bez skutečného „překonání“, jež se děje vždy jen prohloubením. Na druhé straně myšlenka rozluky sama obsahuje určitou vzdálenost; jsme jistě dnes od Masaryka fakticky již nějak vzdáleni, ať už tento interval posuzujeme kladně či záporně, a musíme o tom přemýšlet. Naše přemýšlení bude ovšem mít jen tehdy plnou váhu, když bude neseno stejnou vůlí ke kritice Masaryka jako k sebekritice. Na to chtějí upozornit tyto řádky.
Především třeba si uvědomit, že vyrovnání s Masarykem nemůže být pravé, pokud nevidíme pravého Masaryka: neníť Masaryk totéž co liberální humanitářství vůbec; toto liberální humanitářství, které ideály čistého lidství – bez náboženských ingrediencí – a myšlenku obecného pokroku na podkladě racionálním přijímá jako hotovou samozřejmost, /88/ je pravý opak Masaryka, jaký skutečně byl. Slýcháme nyní někdy od rozumných lidí, že snad Masaryk doby po světové válce, Masaryk úžasného životního úspěchu, vúsťoval částečně v takový celkový optimismus humanitně civilizační, v pojetí dějin, které celkovou krizi evropského lidstva vidělo spíše již překonánu či aspoň s úspěchem překonávánu výsledkem První světové války. Ale Masaryk doválečný, Masaryk problematický, pro kterého jsme nyní znovu našli smysl, a Masaryk problematik je právě filosof této krize. ...
(Masaryk a naše dnešní otázky, in: Češi I., Praha 2006, str. 87-88.)

Jan Patočka (1964)

... Jen zhruba tolik: opozice „vnějšek-vnitřek“ není nic jiného než část původní prostorové struktury; co říkáš o objevení prostoru Ř ky, v této podobě nezdá se mi odpovídat skutečnosti; tj. Řekové objevili prostor abstraktně, v geometrii a filosofii, ne v umění; původní časová struktura není o nic „čistší“ než struktura „vnějšek-vnitřek“. U gotiky je mi zvláštní, že ...
(Z dopisu 7/64 Václavu Richterovi z 1. 12. 1964.)
(7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, str. 138.)