LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Svatopluk Karásek (1980)

V Chartě 77 se sešli lidé různé minulosti, různého vyznání, zastánci různých myšlenkových proudů k jednom společnému: být solidární s konkrétními lidmi, kteří jsou stíháni pro svoje přesvědčení. Být s nimi solidární. Často slyším zde v exilu v rozhovorech s lidmi kritiku toho, že se k úkolu Charty 77 připojili i straníci z padesátých let. Skoro bych řekl, že debata o tomto problému je zde vzhledem k Chartě 77 nejživější. A přitom je to problém zcela okrajový. Nově vzniklá solidarita je pro účastníky hlubší prožitek než staré viny. Osou Charty jsou vynikající čeští vzdělanci, kteří si uchovali charakter a vnitřní sílu. Ze všech zúčastněných vynikají tři postavy, které jasně formulují svůj celoživotní myšlenkový zápas, ze kterého vyplývá jejich postoj. Jsou to prof. Jan Patočka, Ladislav Hejdánek a prof. Božena Komárková.
Některé snad překvapuje, že není dost známá. Ale jak by mohla být známá, když v Čechách filosof již není presidentem, ale je isolován s podlomeným zdravím ve své pracovně, odkud je vyváděn v podstatě jen k dalšímu výslechu.
(na literárním večeru v Curychu)
(Na přední záložce obálky knížky: Božena Komárková, Sekularizovaný svět a evangeliuum, Konfrontace, Curych 1981.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Jaroslav Kohout (2004)

Co je podle Vás v životě důležité?
Na to se těžko odpovídá. Rádl měl odpověď, že by se člověk měl řídit svým morálním přesvědčením, protože morální řád je to nejvyšší, co je lidský duch schopen nahlédnout, a jemu se má veškerá lidská aktivita přizpůsobit. Ať jde o aktivitu duchovní, v užším slova smyslu vědeckou, občanskopolitickou, technickou nebo o běžné mezilidské vztahy, vše má být podřízeno mravnímu řádu. Rádl jako teista věřil, že zárukou morálního řádu je Bůh. Morální řád vládne lidskému světu takovým způsobem, jako vládnou přírodní zákony biologickým faktům. To znamená, že platí, že fyzikální reality se fyzikálními zákony řídí, aniž je k tomu fyzikální zákony nutí – reality se jim samy podřizují. Rádl říká, že morální zákony jsou bezbranné a že Bůh je bezbranný. Je to prostě výzva a záleží na člověku, zda tuto výzvu přijme a zda se podle ní zařídí, ale nenutí člověka a nenařizuje mu, aby morálně jednal. K tomu se člověk musí sám svobodně rozhodnout a odhodlat a musí za to rozhodnutí svojí existencí ručit.
Já tuto pozici přijímám s tím, že můj teismus je trochu skeptický a trochu méně odhodlaný než Rádlova nauka. Nemám natolik jasno, zda je v nepřehledné, rozumově nerozluštitelné situaci zapotřebí se bez dalšího rozvažování pro morální výzvu jednoznačně rozhodnout, nebo zda je třeba dál a dál zkoumat vztahy mezi danými realitami a ty reality vážit, čili zda situaci přece jen nevyřeší volba mezi realitou A a realitou B. Rádlova morální filosofie a morální ontologie pro mne není naukově jednoznačná. Je otázka, jak to u Rádla bylo v praxi, i když on se tím pravděpodobně podle svých možností řídil. Je nutno vzít v úvahu, že Rádl byl od roku 1935 po opakované mrtvici invalida. Měl zakázáno věnovat se četbě a psaní déle než krátkou denní dobu. Tím mám na mysli, že Rádlovo bezprostřední rodinné okolí bylo za války zrovna tak bezbranné, jako byla většina českých rodin. Když šlo o nějaké německé nařízení, například o zatemnění, tak se muselo zatemnit. Když zůstala skulina a světlo pronikalo ven, těžce to lidé odpykali. Když to bylo za stanného práva, mohla za to být sekyra – a Rádlova rodina byla zrovna tak vyděšená a vyplašená jako ostatní české rodiny; Rádl byl jako invalida na své rodině závislý a nemohl jednat úplně podle svého přesvědčení. Němci ho považovali za invalidního i politicky, proto také nebyl zastřelen nebo umučen v koncentráku, ale umřel v posteli.
Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
(in: Když se hnětly osudy. Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta. Závěrečná bakalářská práce Kláry Doušové na FHS UK, Praha 2004, str. .)

Michael Žantovský (1990)

V témže Spieglu je citován výrok Ivana Klímy: „Havel je naivní jako dítě a poradci ho ochraňují před skutečností.“
Ivan Klíma se tady neobjevil od 29. prosince, co sem pan prezident přišel. Nevím tedy, z čeho soudí, že poradci ochraňují prezidenta před skutečností. Co se týče naivity, myslím si, že Ivan Klíma to těžko může posoudit, protože je taky naivní.
Ladislav Hejdánek prý řekl, že president radí víc svým poradcům než oni jemu …To je právě rozdíl mezi panem Hejdánkem a panem Klímou. Klíma, jinak milý a hodný člověk, říká pitomosti, pan profesor Hejdánek ne. Je samozřejmé, že když je něco obzvlášť těžké rozhodnout, svrchovanou autoritou je tu prezident. Pokud si tedy poradci nevědí rady, pro konečné rozhodnutí se obracejí k prezidentovi – bylo by velice nezdravé, pokud by, nejsou-li si úplně jisti, rozhodovali za prezidenta. Výměna rad a návrhů a podnětů probíhá tedy oběma směry – my radíme prezidentovi a on rozhoduje a také nám říká, co máme dělat.
Ještě jeden výrok Ladislava Hejdánka – prezidentova největší slabost prý je potřeba přátelství …
Potřeba přátelství je zrovna tak slabost jako obrovská síla a záleží na osobní síle člověka, jestli se v tom, co dělá, projeví přátelství jako plus nebo minus. O tom by zrovna pan Hejdánek mohl něco krásnýho napsat.
(Rozhovor s Michaelem Žantovským, in: