Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

Jaroslav Kohout (2004)

Masaryk nebyl tvůrčí filosof, ale byl to solidní univerzitní učitel, který dobře znal filosofii a na půdě etiky dovedl odvěké problémy filosofie jednání čili filosofie praktické použít velice originálním způsobem, dovedl je aktualizovat a řídit se jimi ve své praxi. Jako živý příklad je také uváděl do soudobého duchovního života. Myslím si, že tím je Masaryk stále podnětný i pro české filosofy, zejména pro ty, kteří se zabývají etikou, filosofií náboženství a filosofií kultury. Především to však byl velký kulturní sociolog a politik.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Aleš Haman (1998)

Třetí oddíl Excerpta už přináší přechod od aktuální publicistiky k obecnějším otázkám a k filosofickým úvahám. Týká se to především článků věnovaných tématu dějin, inspirovaných zejména Patočkovým spisem Kacířské eseje, dále úvahy o výchově, o protikladu sofistické rétoriky a sokratovského dialogu i o vztahu víry a mýtu, pronikavě osvětleném Hejdánkem. Zase tu ovšem jaksi nepatřičně ční portrét Emanuela Rádla, který by vlastně patřil do sousedství obrazu Jana Patočky, umístěného v závěrečném oddílu nazvaném Eseje a promluvy. …
Skladba knihy sice nabízí obraz širokých autorových zájmů, avšak zároveň naznačuje jistou neurovnanost jeho způsobu myšlení, oscilujícího mezi politickou aktualitou a filosofickým zobecněním. Právě v textech inklinujících spíše k filosofii se projevuje i zvláštní Pincův způsob přístupu k otázkám a problémům: dává se totiž často inspirovat jinými texty, které obsáhle cituje a provází komentujícími poznámkami – zvláště zřetelné je to v článku o víře a mýtu, který je vlastně jakousi recenzí s ukázkami textu Hejdánkova. (Takový postup, dojde-li k technickému nedopatření s uvozovkami, může vést k nemilým komplikacím.) …
(Od publicistiky k filosofii, in: Liter.nov. 9, č. 50, 16.12.98, s. 6.)

Svatopluk Karásek (1980)

V Chartě 77 se sešli lidé různé minulosti, různého vyznání, zastánci různých myšlenkových proudů k jednom společnému: být solidární s konkrétními lidmi, kteří jsou stíháni pro svoje přesvědčení. Být s nimi solidární. Často slyším zde v exilu v rozhovorech s lidmi kritiku toho, že se k úkolu Charty 77 připojili i straníci z padesátých let. Skoro bych řekl, že debata o tomto problému je zde vzhledem k Chartě 77 nejživější. A přitom je to problém zcela okrajový. Nově vzniklá solidarita je pro účastníky hlubší prožitek než staré viny. Osou Charty jsou vynikající čeští vzdělanci, kteří si uchovali charakter a vnitřní sílu. Ze všech zúčastněných vynikají tři postavy, které jasně formulují svůj celoživotní myšlenkový zápas, ze kterého vyplývá jejich postoj. Jsou to prof. Jan Patočka, Ladislav Hejdánek a prof. Božena Komárková.
Některé snad překvapuje, že není dost známá. Ale jak by mohla být známá, když v Čechách filosof již není presidentem, ale je isolován s podlomeným zdravím ve své pracovně, odkud je vyváděn v podstatě jen k dalšímu výslechu.
(na literárním večeru v Curychu)
(Na přední záložce obálky knížky: Božena Komárková, Sekularizovaný svět a evangeliuum, Konfrontace, Curych 1981.)

Petr Sláma (2003)

O aféře, která provází nedobrovolný (?) rozchod novozákoníka prof. Gerda Lüdemanna se svou alma mater, teologickou fakultou Georg-Augustovy University v Göttingen, jsme mohli v Praze slyšet přímo z úst účastníka sporu, tehdejšího děkana göttingenské teologické fakulty, systematika Eberharda Busche, na jaře roku 2000. V tomtéž roce navštívil přednáškovou řadu prof. Otakara Fundy na Pedagogické fakultě UK v Praze sám Lüdemann. V Křesťanské revue se pod dojmem konference v Mühlheimu za případem ohlíží prof. Ladislav Hejdánek. (Ladislav Hejdánek, Jak je to vlastně s naším křesťanstvím?, KR 01/2, 32–35). Na sporu jej fascinuje otevřenost jeho účastníků, především ale jeho věcná stránka: vidí v něm pokračování zápasu liberální teologie o historického Ježíše, zasypaného balastem umrtvujícího dogmatu. Ve jménu „evangelia živého Ježíše“ vyzývá k diskusi o nezbytné revizi archaizovaného křesťanství. Na Hejdánkův článek přináší totéž číslo vtipnou repliku redaktorky revue Veroniky Tydlitátové. (Veronika Tydlitátová, Jak je to vlastně s Hejdánkovým křesťanstvím?, KR 01/2, 35–37) Proti příkrému odmítnutí „obecné religiozity… a náboženského diletantismu“, kterým Hejdánek vyvažuje své přitakání Lüdemannovu liberalismu, se Tydlitátová zastává náboženství jakožto relevantní teologické kategorie. Tím však polemika v domácím prostředí končí.
Těžko říci, zda pod vlivem Hejdánkovy výzvy, každopádně s obdobným nasazením se sporu ujal americký judaista prof. Jacob Neusner. Na universitě v anglickém Lancasteru uspořádal k tématu sympozium, jehož příspěvky otiskl v roce 2002 časopis Religion. Recenzovaná kniha přináší výběr těchto příspěvků, rozšířený o pokračující diskusi, ale i o dokumentaci sporu samotného.
(Zač je toho býti theologem, in: Teologická reflexe 2003, č. 2, str. 215.)