Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1967)

Řekl jsem již, že čeští myslitelé zaměření proti pozitivismu vytvořili s Rádlem v čele roku 1934 program a proklamaci „praktické“ filosofie, ale že se nevědělo dobře, jak jej filosoficky realizovat – většina publika tomu rozuměla jako doporučování pěstovat politickou publicistiku. Rádl to chápal jinak, hloub, jak ukazuje Útěcha z filosofie, jeho poslední spis, doporučující metafyziku. Ale Rádlův život končil a dohasínal i fyzicky – 1937 byl již zlomený muž. ...
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 622.)

Jan Patočka (1967)

... Velkou postavou našeho filosofického mládí byl naproti tomu Emanuel Rádl, který představoval in concreto vývoj vědy tohoto údobí svým přechodem od biologie a jejích dějin k filosofii, a to k filosofii pojaté činně, a v naší době to byl ten myslitel, který se snažil být svědomím nového státu a při všem nejvyšším respektu k Masarykovi byl kritický k jeho koncepcím politickým, k jeho náboženskému postoji a k těm pozitivistickým principům, které byly v Masarykově realismu obsaženy – bylť Masaryk přece jen od počátku centrem, kolem něhož se český pozitivismus organizoval a seskupoval – i když zčásti opět i proti němu. Kolem pozitivismu a jeho překonání se sváděly filosofické potyčky našeho mládí. Bohužel se nepodařilo prosadit Rádla na filosofickou fakultu, na přírodovědecké byl poněkud stranou a neměl dost rezonance. Jeho pozdější spojení s Hromádkou nás upozorňovalo na novou protestantskou theologii, jeho Moderní věda nám ukazovala, jak pozitivismus dohrál právě na roli, kde se domníval mít svou spolehlivou základnu, Válka Čechů s Němci učila kritickému pohledu na myšlenkový obsah našich novodobých národních tradic. Byl nemilosrdným kritikem vší romantiky, kterou na počátku proti pozitivismu akcentoval, ale od dob Romantické vědy stále znovu demaskoval. Ovšem i pak stále jsme pociťovali, že například Nietasche pro něho nepřestával znamenat mocný podnět, a teprve dnes je mi též jasné všecko, co dlužil Maxu Schelerovi, s jehož motivy i spisy v přednáškách poloviny 20. let seznamoval. ...
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 610.)

Jaroslav Kohout (2004)

Chtěl jsem tím říci, že by se na první pohled mohlo zdát, že Rádl podle své morální ontologie vlastně nežil. On ji sice ve svém posledním rukopisném díle, které vyšlo pod názvem Útěcha z filosofie, jednoznačně formuloval, ale jako občan podle ní nezemřel. Nepřizpůsoboval sice své názory okupační ideologii, ale také je žádným způsobem aktivně nehlásal a nevyvozoval z nich politické kroky nebo doporučení pro jiné, což člověk, který není podobně zdravotně podlomen, činí.
Jeden z jeho nejhlubších filosofických interpretů je podle mne Patočka, který rádlovskou filosofii odůvodňoval a v konfrontaci s jinými velkými filosofickými myšlenkami po svém přijímal. Patočka zastával hledisko, že Rádl nebyl filosoficky dostatečně pronikavý, dostatečně pojmově jasný a přesvědčivý. Vůči jiným velkým konceptům svůj velký koncept neobjasnil a dostatečně neobhájil. Naopak sám Patočka Rádlův koncept realizoval svým chartovním vystoupením. To jsou velké antropologické a historické paradoxy: lidé, kteří se k Rádlovi filosoficky nejvíce hlásí a nelíbí se jim Patočkova kritika, přitom nevyvodili z Rádlovy filosofie Patočkovy praktické důsledky. A možná to ani nejde. Je pravda, že Hejdánek za mrtvého Patočku hned obětavě zaskočil, ale komunisti už ho nepovažovali za tak nebezpečného protivníka.
(in: Když se hnětly osudy. Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta. Závěrečná bakalářská práce Kláry Doušové na FHS UK, Ptraha 2004, str. .)

Ladislav Hejdánek (2014)

Rádl hned na prvních stránkách svých Dějin filosofie I (0948, s. 12 n.) rozlišuje fakta přírodovědecká a bilanční, nebo také jinak, fakt „beznadějná a slibná“. Vykládá to tak, že třeba otáčení země kolem Slunce je faktem přírodním, zatímco učení o tomto otáčení je faktem historickým (vázaným na datum). To ukazuje na skutečnost, že pod termínem „faktum“ nebo „fakt“ rozumíme dnes samu skutečnost, která „je, jak je“. Mám za to, že tady Rádl není dost důsledný, neboť to, že země obíhá kolem slunce, není sama skutečnost, nýbrž je to náš výrok o skutečnosti; latinské slovo factum je odvozeno od slovesa facere, tj. dělati, činiti, utvářeti, takže znamená to, co bylo uděláno, vytvořeno, učiněno – není to nic „přírodního“, nýbrž je to lidský výrok, lidská formulace. To ovšem neplatí jen o tom obíhání, ale také o zeměkouli a o její hvězdě, kolem které obíhá. Jakmile tu planetu pojmenuji jako Zemi, už jsme něco udělal, totiž vynalezl jsem pro ni jméno (nebo jsme použil jména staršího, které ovšem znamenalo něco jiného) a toto jméně jsem vyřkl a doprovodil nějakým dalším výrokem, např. že to je planeta a že obíhá kolem své hvězdy, tj. Slunce. Pochopitelně to vše je zčásti záležitost terminologie; o Zemi (nikoli zeměkouli, ale třeba jako bohyni atd.) se mluvilo (a psalo) už dávno, mnohem dříve, než se některým vědcům začala jevit jako planeta (a než se Slunce přestalo jevit jako něco, co obíhá kolem země, atd.). Význam termínů, slov se měnil, původní významy přestaly platit, slova dostala nový smysl. Ale už samo pojmenování bylo výkonem, činem, něčím lidským, nikoli přírodním, nebyla to žádná „objektivní existence“, jak to formuluje Rádl. Proto také neplatí, že interference světla je „faktem přírodním“, zatímco hieroglyfy „faktem duchovním“ – to jsou velké nepřesnosti. To, co najdeme na starých památkách, jsou opracované kameny, a vidět v tom hieroglyfy (a dokonce začít je dešifrovat) je stejně tak naším výkonem, jako při pozorování, jak se chová světlo při průchodu hranolem apod. Jak nápisy na zdech, tak světlo mají nějakou svou „fakticitu“, nebo lépe svou „předmětnost“, předmětnou stránku, a pak nějakou svou „nepředmětnost“, tedy tu stránku, na kterou nestačí se podívat „jaksi zvenčí“. Nepochybně je rozdíl mezi těmi předmětnými stránkami, které mohou být dešifrovány jako lidský výtvor, a jinými, které nebyly udělány ani utvářeny lidmi; nicméně už ten rozdíl zaznamenat je možno jen jako lidský výkon, výtvor, rozpoznání a formulování.
(Písek, 141031-2.)

Jan Patočka (1947-48?)

Platonismus Rádlovy Útěchy spočívá na dvou opěrách: na uznání platnosti vyššího, mravního světa a na teleologickém pojetí přírody, v níž se již rovněž ohlašuje „smysl“ vévodící světu. Bohužel je Rádlova závěť příliš stručná a náčrtková, [než] aby obě teze mohly být se vší silou odůvodněny. Rádl je předkládá s onou upřímnou nenuceností, která tvoří jeden z hlavních půvabů jeho literárních projevů, které vždycky, i tam,kde jeho práce byla na výsost riskantní, byly čestnost a nezáludnost sama. Svou první tezi, názor o vyšším světě mravním, který od pradávných dob, vlastně od prvního období hrubé kultury primitivní, vždy již v podstatě stejným způsobem člověku vládl, však Rádl aspoň zhruba odůvodňuje kritikou moderních názorů o vzniku morálky. V základě všech těchto názorů je neporozumění, které má dva kořeny, jeden mravní, druhý myšlenkový. Mravní kořen je renesanční vzpoura proti světovému pořádku, uvolnění nespoutaného, instinktivního individua: tento proces pokračuje až dodnes. Myšlenkovým doplňkem k tomu je moderní přírodovědecká metoda /165/ „konstruovaných pojmů“, jak to Rádl nazývá, tj. v podstatě pojmová analýza smyslové zkušenosti, bez které je moderní přírodověda nemyslitelná: metoda sice je úspěšná v přírodovědě a technice, ale ničí metafyziku a vede k pokřivenému pohledu na lidský život. Místo aby se pak člověk otvíral vlivu a vládě tohoto světa vyššího, hledí jej teoreticky zkonstruovat, jako by šlo o přírodní fakt, a tak dochází k moderním teoriím, že „mravní zákony“ byly vytvořeny člověkem, ať už rozumovou úvahou, smlouvou či zvykem, působením vynikajících osobností nebo jakkoli jinak. Tento názor o subjektivní, lidské povaze mravního svět je podle Rádla proto nesprávný, poněvadž všecky takové teorie předpokládají již mravní zákony, které chtí vysvětlit; krom toho zanedbávají okolnost pro Rádla velmi důležitou, že se totiž v této oblasti nekonstruuje, nýbrž konstatuje, že se zde oddáváme něčemu, co již je dáno, co nás tedy předchází a přesahuje.
Nedostatkem celé této teze je, jak se mi zdá, že Rádl nevidí jiné možnosti subjektivního zdůvodnění mravního smyslu v životě než naturalismus. Každý subjektivismus je mu v podstatě naturalismem nebo otvírá naturalismu dveře. I když nakrásně připustíme, že …
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 164.)