Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Aristotelés měl za to, že „každou jednotlivou věc udržuje to, co je jejím dobrem“ (7358, Politika II, př. Milan Mráz, Praha 2004, str. 31 – II, 1261b14-15). Zde musíme nejprve interpretovat, co to je (má být) „jednotlivá věc“: je to věc, která je jedním, která je jedna tím, že je (pro nás vnitřně) sjednocena, takže je nikoli hromadou, nýbrž celkem. A každý celek je událostí (obvykle superudálostí, sjednocující mnoho subudálostí) držen pohromadě v časovém smyslu, tj. je to událost, která se děje odněkud někam, tj. od svého počátku až do svého konce tak, že se po celou dobu sice proměňuje, ale zůstává stále „jedním“, je i časově sjednocena, takže míří k něčemu, co se má uskutečnit. Zde se musíme naučit rozlišovat TÉLOS události ve smyslu „cíle“ od pouhého „konce“. Událost končí způsobem, který může, ale nemusí mít vliv na dosažení jejího „cíle“. Každá událost totiž začíná, ale také končí, a ne každý konec události znamená, že cíle bylo dosaženo, že událost uskutečnila to, co měla. Pokud jde o člověka, je to celkem docela zřetelné: ne každý člověk, který umírá nebo zemřel, dosáhl naplnění svého životního „úkolu“ už jen tím, že nějakou dobu žil a posléze zemřel (všichni lidé jsou smrtelní, ale ne všichni žili nebo žijí tak, aby uskutečnili to, co měli, co bylo smyslem jejich žití a jejich aktivit). To znamená, že každá vnitřně integrovaná událost, která se svou aktivitou, svým výkonem měla uskutečnit a naplnit tak smysl svého bytí, se děje v jakémsi napětí mezi tímto smyslem a tím, co uskutečňuje a čím tedy onen smysl naplňuje nebo se mu odcizuje a vzdaluje. Ale to, co je poměrně snadno nahlédnutelné v případě člověka, je třeba chápat mutatis mutandis (tj. přiměřeně příslušné úrovni) i u všech „pravých událostí“ (tj. vnitřně sjednocených, nikoli pouze zvenčí pořádaných událostí). Každá takové událost-subjekt nejenom „jest“, nýbrž je v pohybu, a tento pohyb je dobrým nebo špatným naplňováním jejího vlastního smyslu (Aristotelés by řekl „dobra“). Otázkou tu je pouze to, zda vůbec můžeme zůstat u „jednotlivé věci“ (tj. události) a jen „jejího dobra“, protože každá událost (snad s výjimkou událostí virtuálních) se děje jen v prostředí jiných událostí, závisle na nich a naopak tak, že je zase ovlivňuje již tím, že se sama děje. Takže „smysl bytí“ každé události je vždy vztažen ke smyslu pravého i nepravého dění jejího užšího i širšího „okolí“ a vposledu i ke smyslu dějících se kontextů velmi rozsáhlých až nejširších. (Písek, 050810-1.)

Jean Grondin (1991)

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. … O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Jean Grondin (1991)

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)