Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Kouba (1991)

Patočka se snaží myslet člověka důsledně jako svobodnou bytost, a proti Masarykovým výtkám na adresu subjektivismu staví proto fakt, že pouze subjekt může být odpovědný. Subjektivismus není tedy příčinou krize, nýbrž pouze otřesem tradičních, objektivních jistot a opor. Patočka navazuje na Kantův rozvrh praktické filosofie, prohlubuje však Kantovské pojetí mravního účelu univerza, které poslední smysl už sice nechápe jako realizovaný, nýbrž jen postulovaný, chápe jej nicméně pozitivně a objektivně, tzn. jako účel. Pro Patočku však nestojí rozhodující alternativa tak, že by bylo nutné se rozhodnout buď pro pozitivní smysl, nebo nesmyslnost: ukazuje možnost smyslu ne-jsoucího, využívá při své interpretaci celkového smyslu Heideggerovu onticko-ontologickou diferenci. Zkušenost ontologického smyslu není vázána na vztah k předmětnému cíli či účelu: s tímto smyslem se setkáváme i v ne-účelnosti, a silný, pod/129/statný smysl se vyznačuje dokonce tím, že nás oslovuje právě ve zhroucení účelnosti a veškerého smyslu relativního. Namísto účelu, který uvažujeme jako – byť třeba v budoucnosti – daný, se tedy vztahujeme ke smyslu, který není předmětně postižitelný, k němuž dospíváme až v otřesu a překročení vší danosti. Teprve takový smysl je s to, na rozdíl od Kantova mravního účelu, integrovat skutečně celek lidského života. Tato zkušenost smyslu je bytostně odkázána na životní obrat celé osobnosti, jde tu o smysl, který se uskutečňuje v dramatickém rozhodnutí, nikoli o smysl konstatovatelný. Krok k tomuto smyslu je „krokem před jsoucno“ (nikoli „za“ ně, tzn. do „zásvětí“); „před“ zde znamená: krok k „předchůdnému“, umožňujícímu základu, ovšem nikoli ve smyslu úzce časovém, neboť tento nepředmětný smysl je pro svou otevřenost spojován právě s dimenzí budoucnosti.
Patočka se tedy snaží řešit situaci …
(Doslov, in: Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 128–29.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Existuje možnost interpretovat „ideu“ jako „ne-jsoucno“ resp. „negativní jsoucno“. Tím nemám ovšem na mysli, že idea je „nic“ (resp. že nic takového jako „idea“ vůbec není). Problém je skryt v tom, jak chápeme, co to je „býti“ a co to je „jsoucno“. Jeden z možných výkladů Aristotelovy formulace TO ON HÉ ON zní: „jsoucí, pokud jest“. Autor tohoto „vymezení“ ovšem věděl, že na „jsoucí, pokud jest“, se vztahuje jen jedna filosofická disciplína (pro něho: filosofická věda), kterou sám nepojmenoval, ale která mnohem později dostala jméno „ontologie“. Už tímto vymezením se nepřímo poukazuje na to, že jsoucí je něčím širším, rozsáhlejším, komplikovanějším, než jak může být uchopeno „ontologicky“: jsoucí (možná dokonce každé jsoucí – ale to je třeba vyšetřit) není jen jsoucím, pokud jest, nýbrž je také jsoucím, pokud není. Pouze Eleaté se pokusili o filosofický přístup ke jsoucímu, jako by k němu náležela jen ona „jsoucnost“, pokud je „jsoucí“, a jako by se mohlo naprosto obejít bez jsoucností, které „nejsou“. Tu se musíme – alespoň formálně (neboť vědoucí již ví, zatímco nevědoucí ještě netuší), ale prostě dotázat: jak může nějaká jsoucnost „nebýt“, jak může „být nejsoucí“? Ryze logicky se tato otázka musí jevit jako nesmyslná; jde tak o případ, kdy logika přestává pomáhat a stává se překážkou, která musí být překonána, „přeskočena“ tím, že přejdeme jakoby „k jinému rodu“ (jak říkal Aristotelés, a považoval to za chybu). Musíme totiž do tématu zapojit něco, nač jsme původně nepomyslili a co jsme tudíž – jakoby „se samozřejmostí“ – předem vyloučili, a to je čas a dění. Pokud „jsoucí“ pochopíme jako časové, tj. jako „dějící se“ neboli „událost“, ona „nesmyslnost“ náhle dostává „smysl“. Otvírá se nám totiž možnost pochopit událostné dění – přinejmenším a alespoň prozatímně – jako postupné vystřídávání jednotlivých „fází“ událostného jsoucího tak, jak v čase následují za sebou. A pak už je naprosto srozumitelné, že „aktuální“, tj. „právě jsoucí“ nemohou být všechny jsoucnosti takové události zároveň a najednou, nýbrž že některé mohou být – vztaženo k jedná právě jsoucí – „již ne-jsoucí“, protože jejich aktuální jsoucnost má událost již „za sebou“, zatímco jiné mohou být „ještě ne-jsoucí“, neboť k jejich aktuální jsoucností má teprve dojít. Zavedení času do našeho chápání „jsoucího“ (ve smyslu kon-krétního resp. „konkrescentního“ jsoucna, tj. série jsoucností, „srostlých“ v jediné, integrované jsoucno) ovšem znamená nejen zavedení „ne-jsoucího“ do „jsoucího“, které už nepřipouští nějaké další oddělení či odloučení bez popření jsoucího samého, ale také zavedení mnohosti dovnitř jednoty (sjednocenosti) jsoucího.
(Písek, 070101-1.)

Jean Grondin (1991)

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. … O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Jean Grondin (1991)

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Za opravdové (pravé) „jsoucno“ můžeme považovat jen něco, co se „samo“ založilo a samo udržuje jako „jedno“, jako celek. A každý takový celek musí být chápán jako dějící se celek, tedy celek-událost. A každá událost se děje tak, že vedle aktuální přítomnosti (která přechází z jedné „jsoucnosti“ do další, právě nastávající, aby tu předchozí nechala přejít do již nejsoucí, ale tak, že všechny její již nejsoucí (minulé) jsoucnosti k ní vždycky nějak náleží, jsou té aktuální přítomnosti nějak přítomny (jsou „při tom“); a totéž, ovšem zároveň docela jinak, to platí i pro všechny ještě nenastalé, tudíž ještě nejsoucí (budoucí) jsoucnosti, které teprve „přicházejí“ resp. „mají příjít“, mají nastat“. A protože tyto ještě nenastavší, ale nastat mající, tedy budoucí „jsoucnosti“ se stanou aktualitou (nedojde-li k poruchám) až v době, která má přijít, ale jsou nějak s událostí jakožto celkem silně spjaty, můžeme jim říkat „budost“ události. A obdobně jsoucnosti již dříve aktuální, ale nyní již uplynulé a minulé, můžeme označovat jako „bylost“ události. Je tedy zřejmé, že každá (pravá) událost je aktuální jen ve chvíli právě přítomné jsoucnosti, zatímco všechny ostatní jsoucnosti téže události buď ještě nenastaly, nebo už pominuly. Celkem však ona událost zůstává jen pod tou podmínkou, že je ustavena a že se děje (že vykonává své bytí, své událostné dění) jako měnící se a postupují jednota bylosti a budosti, aktivně zakládaná a udržovaná událostí jako subjektem, který jen nejenom vždy po celou dobu událostného dění sám aktuálně přítomný (a tedy který z každé do bylosti odcházející aktuální přítomnosti přechází do aktuální přítomnosti nejblíže příští. přicházející z budosti), ale který se v této jakési vždy nové přítomnosti nemůže pouze „udržovat“, nýbrž musí do každé nové aktuální přítomnost aktivně pronikat díky své schopnosti se vyklánět do budoucnosti (a tedy také do příslušné bylosti) a nechat se „mocí“ vrhat zpět do budoucnosti nové aktuality.
(Písek, 121027-1.)