Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1928)

Humanitní program příliš ustupuje positivismu, jest příliš realistický, příliš „jen lidský“ a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem jest konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen „výrazem národního charakteru“. K takovým důsledkům docházela ráda filosofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze z toho plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; positivisté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa,, nýbrž předpokládá smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden býti, pak národnost a stát nemohou býti cílem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto jest nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 272.)

Jan Patočka (1947-48?)

…Je sice jisté, že na mravní pravidla přijatá se nesmí sahat hrubou rukou, že boj s nimi musí být mravní, nikoli souboj pouhého instinktu s normou (tak se rozumí obyčejně soutěži mezi příkazem a „životem“), ale na druhé straně je nutné připustit, je-li naše pojetí správné, že není žádných samospasitelných odvěkých mravních formulí, jichž zachovávání by zaručovalo mravní život. Je např. jisté, že přátelství je vysoká mravní hodnota, ale kdo by pochyboval, že mravní život může se rozvíjet i mimo jeho rámec? Z našeho stanoviska i zákony věrnosti, považované obecně za nejpřísnější, mohou být někdy porušeny, děje-li se to ve jménu ještě přísnějšího úkolu, přísnější vazby, té totiž, bez níž nám nelze vůbec být v onom vyšším, pravém smyslu, splnit poslání, kterému se plně oddáváme a které nás dotváří. Žádná soustava mravních pravidel a zákonů nevytvoří mravní osobnost a není dost podrobná a jednoznačná, aby stačila na konkrétní situace. Každá doktrína připouští různé možnosti, každý zákon musí řešit quaestio facti, otázku aplikability. A tak od pravidel a zákonů musí mravní legalismus vždy znovu rekurovat k živé, rozhodující se osobě, v níž je tak dosvědčen neodvolatelný pramen mravního, nejen instinktivního života.
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 164.)

Jean Grondin (1991)

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. … O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Jean Grondin (1991)

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Když přijmeme základní myšlenku, že člověk má takovéto výsadní, ale zároveň aktivitou a dynamismem podmíněné postavení v přírodě a ve světě vůbec, staví se před nás otázka, jaké je v tom případě poslání člověka, poslání lidstva. Je-li tomu tak, jak za to má Teilhard, a směřuje-li vesmír po miliardy let k člověku anebo k bytostem člověku podobným, pak se přímo vnucuje myšlenka, že s člověkem má nějaký záměr, anebo jinak, tradičněji, ale také smysluplněji řečeno, že tu je nějaký vesmírný, kosmický zájem na člověku, resp. na inteligentních bytostech, schopných reflexe a přesného i hlubokého uvažování. Pak to znamená, že člověk není ani omylem přírody, ani náhodou ve vesmíru. A protože čas zatím neskončil a budoucnost stále přichází, aby ponechala nejen nám lidem, ale i samotnému vesmíru čas k dosažení čehosi, o čem nevíme a co – alespoň zatím – nechápeme, zdá se, že tím nejrozumnějším, co v té věci můžeme podniknout, je odpovědné a náročné přemýšlení, uvažování nad tím, co asi může člověk, lidstvo, inteligentní bytosti pro vesmír, pro přírodu udělat. Nemyslím, že by bylo tak docela od místa, zanechat alespoň někdy žabomyších sporů politických, národnostních, vůbec pozemských, a připustit si docela vážně, že nás čekají úkoly vesmírné. V takovém případě každý, kdo si to nepřipustí, bude stále ještě spíše přírodní tvor, tak trochu živočich, zvíře, kdežto teprve kosmicky orientovaný člověk bude člověkem skutečným. Neboť pak být člověkem bude už trvale znamenat být občanem vesmíru, tak jako vesmír bude trvale domovem lidstva, lhostejno zda pozemského, nebo rozsetého po všech galaxiích. – I když to končí tak trochu jako sci-fi, a já bych raději, abyste to brali jako phi fi, zdá se mi to rozumnější a lidštější než marasmus depresí a rezignací nebo úzkostí, vykupovaných na chvíli nejrůznějšími morfíny skutečnými nebo ideologickými.
(Z přednášky: Kosmická dimenze a přirozenost člověka, pořádal EKK 3. 10. 1991, § 10.)