Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1957)

To se ukazuje i z toho, že působení vnějšího světa, objektivní reality na subjekt je v jistém smyslu nepřetržité, kdežto reagování, reakce subjektu jsou naopak přetržité, diskontinuitní. Zatímco nepřetržitost nezná celku a celkovosti, reakce subjektu jsou „celostní“, jsou reakcemi subjektu jako celku. Tím už je naznačeno, že subjekt ve svých reakcích (i ve svém odrážení, neboť není jiného odrážení než skrze reakce) neobsáhne celou realitu, že neobsáhne ani žádnou její část do všech detailů a tedy že už v samých reakcích je prováděn výběr toho, nač se reaguje. Realita nepůsobí tedy detailně, nýbrž sumárně; a principem oné „sumace“ působení je subjekt, nikoli sama realita. Reaktibilita subjektu má hrubý rastr, jak to vyjadřuje J. B. Kozák. V příčině je víc, než pojme reaktibilita následku; zároveň je ovšem zase v reakci víc, než bylo v příčině.
Věnujme však na chvíli svou pozornost otázce původu akce. Mnohý čtenář jistě jen s nedůvěrou četl tezi, že zdroj akce není v působení objektivní reality na subjekt. Vždyť se opravdu zdá, že toto pojetí nedává smysl: nevychází-li akce z reality, není-li produktem objektivní reality – odkud tedy může jinak vycházet? Kde jinde může mít svůj zdroj? Což i sám subjekt není jenom částí, složkou objektivní reality? A není každá jeho akce nutně akcí právě této reality, jejíž je subjekt složkou? Avšak tato námitka, ačkoli zdánlivě pádná, je založena v omylu. Především je chybou považovat subjekt za něco méně reálného, než je ostatní skutečnost. Subjekt je také realita. Nechceme-li aktivitu vůbec popřít a vymazat ze skutečnosti, musíme ji vždy vidět a chápat jako aktivitu určitého subjektu, a dále jako určitou, konkrétní aktivitu, tedy akci. Subjekt není reálný proto, že by participoval na nějaké objektivní realitě, nýbrž naopak úhrn subjektů (a jejich souvislostí atd.) pojímáme jako objektivní realitu, protože každý jednotlivý subjekt (se svými souvislostmi atd.) je objektivně reálný. Je proto naivní si představovat, že spolehlivěji založí akci objektivní realita než objektivně reálný subjekt. – Přece však má uvedená námitka také vážnější stránku.
Zdroj akcí tedy hledáme v subjektech; subjekt je počátkem akce. Řekli jsme však také, že subjekt souvisí nesčíslnými souvislostmi s ostatní realitou. To by znamenalo, že i počátek akce takto souvisí, že tedy nelze …
(Subjekt a skutečnost, in: Vesmír 36, 1957, č. 6, str. 212-214.)

Jean Grondin (1991)

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. … O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Jean Grondin (1991)

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)