Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Václav Černý (1977-86)

... Prapodivný stav: v nápravu jsem pro celou dobu svého života nedoufal, nejmenší myšlenku na trest jsem v sobě neživil, ale pocit jednoho práva jsem v sobě uhasit nedovedl, práva skromničkého a nebolestného, kterého jsem se však necítil schopen vzdát až do konce svých dnů, ani pro sebe ani pro jiné, bylo to právo opovržení. Právo opovrhovat podvodem a zradou, a také podvodem výmluv a lítosti. Právo kdykoliv plivnout do tváře ubožáka, který si ji sám první poplival svou nízkostí. Právo neskrývat se svým opovržením. Právo nebýt obtěžován tichošlápky známého domácího chovu, v nichž nepřetržitě šumí a navěky bude šumět limonáda pseudohumánní smířlivosti a evangelia zapomnění, zapomnění na hanbu! ó bože, na ponížení!, na zradu! Možná že stránky, které jsem zde napsal, představují uplatňování tohoto práva. Neboť jsem si vždy dovedl dobře představit národ silný a důstojný, ač netrestá. Ale ztrátu schopnosti opovrhovat bych pokládal za znak chorobnosti již nevyléčitelné, za důkaz, že je národ již rozložen v samé své mravní podstatě, že ztratil instinkt duševní sebezáchovy a štítivosti k zlu. Ač-li i to není iluze, iluze tentokrát zcela osobní, kterou mi diktuje moje povaha a moje nejvlastnější mravní ústrojenství: nikdy jsem nebyl kale schopen opravdu a trvale nenávidět; talent opovrhovat byl ve mně však nevyčerpatelný. Suď mne Bůh!
(Paměti III. 1945-1972, Atlantis, Brno 1992, str. 251.)

Jiří Fiala (1995)

Prodává se teď u nás několik knížek ´magických obrázků´. Předpokládám, že jste se s nimi už setkali a že jste všelijak šilhali ze správné vzdálenosti tak dlouho, až z obrázku vystoupil téměř hmatatelný třírozměrný útvar. Z některých obrázků lze dokonce při dalším a úpornějším šilhání vydobýt útvary další, složitější či negativní. Tak a teď kladu otázku: je klamem ten třírozměrný útvar, který spatříme po jistém úsilí, anebo je klamem obrázek sám, ´bez šilhání´? Je to otázka záludná, neboť souvisí s otázkou: je svět přirozené smyslové zkušenosti klamem – a tím pravým a skutečným světem je svět přírodních zákonů třeba kvantové mechaniky? Jak je tomu vlastně s ´objektivitou´ oněch třírozměrných útvarů? Že by to byla pouhá zdání? Zvláštní zdání, jsou-li ´intersubjektivně testovatelná´ – což je zhruba Kantovo (a Popperovo) kritérium objektivity. Co teď s jedinci, kteří to nevidí? Kolik je lidí, kteří nevidí nic z kvantové mechaniky! K tomu, abychom něco viděli (ve vědě, ale právě tak v umění), je zapotřebí dosti dlouhé průpravy, výcviku. Třeba jen k tomu, abychom v mikroskopu viděli to, co vidět máme. Známé jsou zkušenosti etnografů: jsou kultury, kde ani na nejrealističtější fotografii neuvidí nic, ani své nejbližší nepoznají; fotografie pro ně vůbec nemají smysl.
(Oslava klamu, in: Vesmír 74, 1995, č. 3, str. 178.)