Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Johann Wolfgang Goethe ()

Mephistopheles:
Nachher, vor allen andern Sachen,
Müßt Ihr Euch an die Metaphysik machen!
Da seht, daß Ihr tiefsinnig faßt,
Was in des Menchen Hirn nicht paßt;
Für was dreingeht und nicht drein geht,
Ein prächtig Wort zu Diensten steht.
Doch vorerst dieses halbe Jahr
Nehmt ja der besten Ordnung wahr.
Fünf Stunden habt Ihr jeden Tag,
Seid drinnen mit dem Glockeschlag !
Habt Euch vorher wohl präpariert,
Paragraphos wohl einstudiert, Damit Ihr nachher besser seht,
Daß es nichts sagt, als was im Buche steht;
Doch Euch des Schreibens ja befleißt,
Als diktiert’s Euch der Heilig’ Geist !
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 59.)

Johann Wolfgang Goethe ()

Mephistopheles:
Grau, teurer Freund, ist alle Theorie,
Und grün des Lebens goldner Baum.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 61.)

Johann Wolfgang Goethe ()

Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)

Ladislav Hejdánek (2011)

David J. Chalmers začíná svůj článek „Ontological Anti-Realism“ těmito třemi větami: „The basic question of ontology is „What exists?“. The basic question of metaontology is: are there objective answers to the basic question of ontology? Here ontological realists say yes, and ontological anti-realists say no.“ Už hned na začátku se musíme tázat: 1) co se míní tím, že něco „existuje“? 2) Co se míní tím, že nějakou odpověď (tedy výrok nebo soubor výroků či výpovědí) kvalifikujeme jako „objektivní“? A konečně: 3) Jak je tu chápán „realismus“? (A tedy jak je chápán „anti-realismus“?) Jako jakýsi přídavek můžeme ještě formulovat poslední otázku: 4) Jaký je významový vztah (rozdíl nebo shoda) mezi slovy „existuje“ a „jest“? Právě touto poslední otázkou míříme na nevyjasněný obsah termínu „ontologie“, neboť řecké on se odvozuje od einai, eimi a nikoli od eksto, event. entasis, transponovaných později do latiny v podobě existo, existentia. (Zatím zcela stranou nechávám onu žel rozšířenou podivnost, spočívající v mylném domnění, že řecké meta- poukazuje k něčemu vyššímu, k vyšší rovině, zatímco ve skutečnosti znamenalo něco jako vedle nebo za. Podivnost ta je prastarého data, neboť kdysi souvisela s dodatečnou, vlastně až ve středověku rozšířenou filosofickou interpretací původně knihovnického termínu, takže ,metafyzické‘ bylo v latině chybně překládáno jako ,supranaturale‘, tedy česky ,nadpřirozené‘.)
(Písek, 110814-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každé pravé (opravdové) jsoucno je dění (událostné dění), a to znamená, že se někdy a někde stává, že se děje, „přihozuje“ („přihazuje“), že k němu někdy a někde dochází. V tom smyslu mu můžeme přiznat to, čemu se v němčině říká „Dasein“ (to „da“ je třeba trochu korigovat, aby nedošlo k „zapomenutí“ na čas a časovost). Jsoucno, které by bylo jsoucí jen v tomto smyslu, by ovšem ještě nemohlo „být ve světě“ (nebylo by „bytím ve světě“), ale ve své izolovanosti by zůstávalo jen čímsi virtuálním. V tom smyslu by ergo takové jsoucno ani nemohlo být „sebou samým“, neboť sebou samým se jakékoli jsoucno může stávat jenom díky tomu, že ze své izolovanosti vystupuje, že „samo sebe“ jakoby překračuje a že nějak reaguje na jiná jsoucna (a tudíž, že také některá jiná jsoucna reagují na ně). Nač žádné jiné jsoucno nereaguje, to jako by samo ani žádným (opravdovým) jsoucnem nebylo, a to ani když v jistém smyslu vskutku „jest“, přesněji tedy, když se vskutku děje, odehrává, když má svůj počátek i konec. Takové jsoucno, jak řečeno, je jsoucnem pouze virtuálním, nenáleží ke světu (ani do světa), a když se přestane dít a skončí, nezůstává po něm žádná stopa – tedy jako kdyby nikdy (a nikde) skutečné nebylo, jako by k němu nikdy nebylo došlo. Takové virtuální jsoucno tedy vlastně „skutečné“ není a být nemůže. Aby se stalo „jsoucnem reálným“, musí „vyjít ze sebe“ a jakýmsi způsobem samo sebe překročit. Tomuto sebe-překročení resp. vykročení ze sebe budeme tedy říkat „ek-sistence“, tedy „existence“ v tomto právě vyloženém významu. Teprve tím, že (pravé) jsoucno vykročí ze sebe a zamíří do svého okolí (původně ovšem prostě okolí, které tím však právě učiní svým okolím, „obsvětím“ čili osvojeným okolím), stává se skutečným jsoucnem pro jiná jsoucna, která na ně pak mohou reagovat. K tomu je zapotřebí, aby ono první jsoucno vykonalo něco navíc kromě toho, že vykonává samo sebe, tj. své „bytí“ – o tomto výkonu navíc budeme mluvit jako o akci. – Snad nebude docela od věci, když připomenu, co se znalému samo nabízí: je tu možné zřejmé srovnání s Jaspersem, který ovšem vyhradil termín „existence“ pro lidi, tedy pro člověka – člověk není samozřejmou existencí (samozřejmý je jen ve svém „tu-bytí“, ve svém „Dasein“), ale stát se existencí je nejen jeho možností, ale snad přímo posláním. V jisté obdobě však sám připisuji „existenci“ všem pravým jsoucnům, a virtuálním jsoucnům jen „možnou existenci“; tím ovšem přestávám sdílet fenomenologické momenty jeho filosofie a celou koncepci jaksi „ontologizuji“ (přesněji ovšem: méontologizuji).
(Písek, 140606-1.)