Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<    <   2 / 9   >    >>
záznamů: 41

Kauzalita | Příčinnost

Ladislav Hejdánek (2010)
Už velmi dávno byla rozpoznána tzv. logická chyba ve formuli „post hoc, ergo propter hoc“. Ale odkud se bere tato chyba? Je nepochybně starší než logika a logické výzkumy; její původ je nejspíš v psychických asociacích (viz např. Pavlovovy pokusy se psy). A tak můžeme mít právem za to, že jde o pozůstatek předponového, tedy mytického myšlení a vyprávění. V čem však spočíval onen převratný objev „kauzality“, kterého si už nejstarší řečtí filosofové tak vážili? (Démokritos např. říkal, „že by chtěl raději nalézt jeden příčinný výklad, než aby se mu dostalo království Peršanů“ – zl. B 118.) Bylo třeba rozpoznat mezi nespočetnými vztahy mezi tím, co předchází a co následuje, takové, kde skutečně to, co následuje, je následkem toho, co předcházelo. Ale právě v tomto bodě se ukazuje obrovský problém: jak může být následkem nějaké příčiny něco jiného, než co bylo tou příčinou? První odpovědí může být, že onen následek je skutečně v příčině již obsažen, ovšem nenápadně, skrytě, takže když ten následek zaregistrujeme, je tomu tak jen proto, že jsme jej zpozorovali, že se však ve skutečnosti vlastně nic nestalo – vše zůstalo při starém. To, že se následek náhle jakoby objevil, je pouhé zdání – byl tu už předtím, skryt v příčině. Ovšem když takto obecně popřeme jakoukoli možnost vzniku něčeho, co v žádné příčině nebylo obsaženo, vede to k tomu, že veškerá různost, kterou kolem sebe pozorujeme, je pouhým zdáním, a že pouhým zdáním je zejména všechno to, co se nám jeví jako něco nového, nebývalého. Odtud také dávné rčení „nihil novum sub sole“, nic nového pod sluncem. Pokud ovšem budeme chtít přece jen trvat na tom, že nejde vždycky a nutně o pouhé zdání, ale že rozmanitost je vlastní opravdové skutečnosti, nutně nás to vede k předpokladu, že je tolik příčin, kolik se nám jeví následků (eventuelně o něco méně, pokud zjistíme, že někde nejde o příčinnou souvislosti, ale o nějaké nahodilé výskyty pospolu nebo blízko sebe).
(Písek, 100501-3.)
vznik lístku: květen 2010

Metafyzika

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)
Mephistopheles:
Nachher, vor allen andern Sachen,
Müßt Ihr Euch an die Metaphysik machen!
Da seht, daß Ihr tiefsinnig faßt,
Was in des Menchen Hirn nicht paßt;
Für was dreingeht und nicht drein geht,
Ein prächtig Wort zu Diensten steht.
Doch vorerst dieses halbe Jahr
Nehmt ja der besten Ordnung wahr.
Fünf Stunden habt Ihr jeden Tag,
Seid drinnen mit dem Glockeschlag !
Habt Euch vorher wohl präpariert,
Paragraphos wohl einstudiert, Damit Ihr nachher besser seht,
Daß es nichts sagt, als was im Buche steht;
Doch Euch des Schreibens ja befleißt,
Als diktiert’s Euch der Heilig’ Geist !
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 59.)
vznik lístku: květen 2000

Příčinnost (kauzalita)

Ladislav Hejdánek (2007)
Novodobé a moderní pojetí příčin a příčinnosti je ochuzeným a zjednodušeným zbytkem pojetí staršího, původně řeckého. Tzv. „příčinné vysvětlení“ bylo původně chápána v mnohem větší šíři, i když bylo vysoce hodnoceno. Byl to teprve Aristotelés, který se svým opravdu mimořádným zaujetím pro „vědeckost“ a pro myšlenkovou soustavnost svého učení vymezil čtyři druhy „příčin“, z nichž dvě bychom už dnes vůbec nemohli za příčiny uznat (totiž látku a formu, MORFÉ a HYLÉ, causa formalis a causa materialis), zatímco proti příčině finální (télické) bylo od počátku nové doby sneseno tolik námitek a kritik (už v rámci zavržení aristotelství), že byla převážnou většinou nejen vědců, ale i filosofů zcela zavržena. Výsledkem byla pak právě ona redukce příčin na příčiny působící z minulosti (causae efilosoficientes). Pokusy o resuscitaci příčin finálních, k nimž čas od času, ale opětovně docházelo, troskotaly na neudržitelném pojetí času a časovosti, v jehož důsledku se nakonec i každá causa finalis jevila jako časově předchůdná, antecedentní – a tudíž vlastně jako causa efilosoficiens, jen jiným způsobem působící. Nejhlubší kritikou kauzality přispěl do dějin myšlení o „příčinách“ David Hume. Zjednodušeně lze říci, že kauzální souvislost lze vidět buď jako setrvačnost téhož (takže v tzv. kauzálním procesu se vlastně vůbec nic nestane, jen se to pak trochu jinak „jeví)“, anebo jako změnu něčeho v něco jiného, což ovšem musí zůstávat racionálně zcela neprůhledné a podle Huma je založeno pouze na zkušenosti s „obvyklým“. Humova kritika pojetí kauzality nebyla ve své podstatě nikdy vyvrácena, jen se obchází a zapomíná. Náprava se může – jako tak často – inspirovat českým jazykem, který slovem „příčina“ zřetelně poukazuje k aktivitě, k činění resp. „při-činění“. Nesmíme to však ponechat v rámci tradičního připisování onoho činění resp. aktivity „příčině“ samé, ale musí tu aktivitu po právu připisovat subjektům, které na onu tzv. „příčinu“ reagují (každá re-akce je přece „akcí“). Tak docházíme k jazykovému paradoxu (tedy jen zdánlivému paralogismu), že to je reagující subjekt, který z nějakého antecedentu teprve svou reakcí „udělá“ příčinu. Právě v tomto bodě se rozhoduje o celé povaze nové koncepce, která má a musí nahradit neudržitelné pojetí „kauzality“.
(Písek, 070926-3.)
vznik lístku: září 2007

Kauzalita (příčinnost)

Ladislav Hejdánek (2007)
Novodobé a moderní pojetí příčin a příčinnosti je ochuzeným a zjednodušeným zbytkem pojetí staršího, původně řeckého. Tzv. „příčinné vysvětlení“ bylo původně chápána v mnohem větší šíři, i když bylo vysoce hodnoceno. Byl to teprve Aristotelés, který se svým opravdu mimořádným zaujetím pro „vědeckost“ a pro myšlenkovou soustavnost svého učení vymezil čtyři druhy „příčin“, z nichž dvě bychom už dnes vůbec nemohli za příčiny uznat (totiž látku a formu, MORFÉ a HYLÉ, causa formalis a causa materialis), zatímco proti příčině finální (télické) bylo od počátku nové doby sneseno tolik námitek a kritik (už v rámci zavržení aristotelství), že byla převážnou většinou nejen vědců, ale i filosofů zcela zavržena. Výsledkem byla pak právě ona redukce příčin na příčiny působící z minulosti (causae efilosoficientes). Pokusy o resuscitaci příčin finálních, k nimž čas od času, ale opětovně docházelo, troskotaly na neudržitelném pojetí času a časovosti, v jehož důsledku se nakonec i každá causa finalis jevila jako časově předchůdná, antecedentní – a tudíž vlastně jako causa efilosoficiens, jen jiným způsobem působící. Nejhlubší kritikou kauzality přispěl do dějin myšlení o „příčinách“ David Hume. Zjednodušeně lze říci, že kauzální souvislost lze vidět buď jako setrvačnost téhož (takže v tzv. kauzálním procesu se vlastně vůbec nic nestane, jen se to pak trochu jinak „jeví)“, anebo jako změnu něčeho v něco jiného, což ovšem musí zůstávat racionálně zcela neprůhledné a podle Huma je založeno pouze na zkušenosti s „obvyklým“. Humova kritika pojetí kauzality nebyla ve své podstatě nikdy vyvrácena, jen se obchází a zapomíná. Náprava se může – jako tak často – inspirovat českým jazykem, který slovem „příčina“ zřetelně poukazuje k aktivitě, k činění resp. „při-činění“. Nesmíme to však ponechat v rámci tradičního připisování onoho činění resp. aktivity „příčině“ samé, ale musí tu aktivitu po právu připisovat subjektům, které na onu tzv. „příčinu“ reagují (každá re-akce je přece „akcí“). Tak docházíme k jazykovému paradoxu (tedy jen zdánlivému paralogismu), že to je reagující subjekt, který z nějakého antecedentu teprve svou reakcí „udělá“ příčinu. Právě v tomto bodě se rozhoduje o celé povaze nové koncepce, která má a musí nahradit neudržitelné pojetí „kauzality“.
(Písek, 070926-3.)
vznik lístku: září 2007

Theologie

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)
Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)
vznik lístku: květen 2000