Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

To celoživotní zaměření, o kterém Ježíš (podle synoptiků, a to na místech, interpretovaných jako „vlastní slova Ježíšova“ nebo jako v těsné blízkosti Ježíšových činů) mluví jako o „víře“ (tedy na rozdíl od toho, jak se „víře“ rozumí dnes a jak jí dokonce rozumí většina křesťanů), nemá žádný pevný (určitý) „předmět“, ale může se vztahovat k nejrůznějším skutečnostem. V evangeliích nacházíme mnoho takových příkladů: může to být bouře a nebezpečí utonutí, může to být sám strach nebo úzkost, ale také těžká nemoc nebo dokonce úmrtí člověka, atd. Ale jindy hovoří Ježíš o víře samé, aniž by se pokoušel nějak upřesňovat jakýkoli její „předmět“; tak např. mluví o tom, že víra maličká jako zrno hořčičné může překvapivě růst a vyrůst. V jiných souvislostech ovšem Ježíš skutečně mluví o nebeském Otci, a dokonce učí své učedníky nové modlitbě k němu. Správně však upozorňuje Rádl, že v jeho výkladech ani kázání není ani stopy po nějakých teoretických výpovědích „o Bohu“, že nemá žádnou „teorii Boha“ (mohli bychom tedy říci, že nemá žádnou „theologii“ ve smyslu filosofické disciplíny, jak jí rozuměl třeba Aristotelés nebo později Tomáš Akvinský a jiní). Jestliže nedávno vydal australský autor Nick Trakakis (z Monash University v Melbourne – možná původem Řek) knihu s názvem „The God Beyond Belief“ (zabývá se atheismem Williama Rowe-ho), pak lez mít za to (knihu z roku 2006 jsem ovšem neměl v ruce), že takový „bůh“ mimo víru a bez víry může být nanejvýš nějakou konstrukcí – a tedy vlastně myšlenkově, filosoficky „vyrobenou“ modlou; ovšem pokud je takto mylně chápán nejen „bůh“, ale také „víra“ (tedy např. jako náboženská věřivost), je určitý druh atheismu nepochybně zcela na místě.
(Písek, 070424-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

O víře (v našem smyslu, zahrnujícím i kosmickou dimenzi) můžeme mluvit jen tam, kde se něco děje, dále v oblasti dění jen tam, kde je nějaká aktivita (kde se děje něco aktivně, tj. kde je něco aktivně vykonáváno), a protože o aktivitě můžeme mluvit jen tam, kde jsou nějaké aktivní subjekty, nemůžeme očekávat, že víru (jako fenomén) Cesta k náležitému pochopení, co to je „víra v dějinách“, se ovšem nemůže obejít bez náležitého porozumění skutečným historickým kontextům, uprostřed kterých k oněm aktivitám, jež můžeme označit za aktivity víry (život z víry apod.), skutečně došlo, takže nějaký teoretický výklad o tom, „co“ to je „víra“, vyňatý z dějových a dějinných kontextů a izolovaně od nich postihující jakousi „podstatu“ víry, není možný. I když víra má velmi hluboké kořeny a sahá až k samým nejnižším, nejhlubším základům všeho dění, nemůže být nikdy myšlenkově uchopena jako intencionální „předmět“ resp. za pomoci intencionálního „předmětu“, zbaveného časovosti. To je důvodem toho, proč jakýkoli výklad víry, který se nemá minout svým cílem a smyslem, musí pracovat také narativně, tedy užívat také formy vyprávění. A protože vyprávění není možné leč v jazyce (mluvě), platí zejména na vyšších úrovních – a tudíž eo ipso bezpodmínečně na úrovni lidské – že kultivace života z víry se neobejde a nemůže obejít bez prostřednictví jazyka, vyprávění a tedy „slyšení“ (a na nižších úrovních přinejmenším bez mimořádného významu napodobování, přesněji vlivu příkladu a mimeze). Kosmologicky se z této skutečnosti (takto nahlédnuté) může odvodit, že víra od těch extrémně nízkých, nejnižších úrovní není jen spjata s výkonem aktivit, nýbrž také s reaktibilitou, s výkonem „reaktivit“. Tím bychom ovšem už opouštěli téma, jímž je místo víry v dějinách; je však zřejmé, že nejen v dějinách, ale univerzálně platí, že víra je jen tam, kde se něco aktuálně děje, že je tedy nutně spjata s oním zvláštním (a problematickým) aeternum nunc (které ergo musí být také nově a odlišně koncipováno). Vztah mezi vírou a dějinami (i ději vůbec) je třeba chápat obráceně, než bývá zvykem: víru nelze „najít“ a jako nalezenou „uchopit“ v dějinách, tj. jako součást dějin, ani jako nějakou ingredienci dějin, ale celé dějin (a veškeré dění vůbec) je bez „víry“ v určitém pojetí (a to naše je pokusem o takové pojetí) nejen nemyslitelné, ale řečeno mnohem radikálněji: je nemožné.
(Písek, 080719-1.)

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Mephistopheles:
Nachher, vor allen andern Sachen,
Müßt Ihr Euch an die Metaphysik machen!
Da seht, daß Ihr tiefsinnig faßt,
Was in des Menchen Hirn nicht paßt;
Für was dreingeht und nicht drein geht,
Ein prächtig Wort zu Diensten steht.
Doch vorerst dieses halbe Jahr
Nehmt ja der besten Ordnung wahr.
Fünf Stunden habt Ihr jeden Tag,
Seid drinnen mit dem Glockeschlag !
Habt Euch vorher wohl präpariert,
Paragraphos wohl einstudiert, Damit Ihr nachher besser seht,
Daß es nichts sagt, als was im Buche steht;
Doch Euch des Schreibens ja befleißt,
Als diktiert’s Euch der Heilig’ Geist !
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 59.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Víra má nejrůznější dějinné (ostatně i kosmické, ale to necháme stranou) podoby, a mezi nimi nutně najdeme i četné podoby vadné, dokonce i zvrhlé. Pro náležité porozumění tomu, jak je něco takého možné, jakož i pro náležité rozlišování mezi „pravými“ a „nepravými“ projevy (skutky) víry, je třeba si uvědomit, že „víra“ sama nic nedělá, že není „zdrojem“ aktivity v tom smyslu, jako by už sama jistou počáteční aktivitou byla a jako by se pak v této své počáteční podobě stala součástí (a tedy zase „zdrojem“) celého dalšího pokračování (jež by bylo už jen jakýmsi setrvačným zůstáváním při té již zahájené aktivitě). V tom smyslu je víra (v našem pojetí) něčím, co připomíná některé stránky toho, o čem nejstarší řečtí myslitelé (filosofové) uvažovali a přemýšleli jako o ARCHÉ; srovnání tu může dosti pomoci v dalším vyjasňování toho, oč tu jde navíc, co u oněch starších myslitelů nenajdeme. Nejnápadnější to snad bude právě při zkoumání vztahu mezi vírou a dějinami (tedy nejen ději). ARCHÉ je sice na jedné straně nepochybně „počátkem“ všeho vůbec (takže také dějin, i když presokratici se o dějiny moc nezajímali, zejména ve vztahu k ARCHÉ resp. ve vztahu ARCHÉ k dějinám), ale tak, že se všechno, co má svůj původ v ARCHÉ, posléze do ARCHÉ svým zánikem zase vrací. Víra v našem pojetí (jež ovšem má za to, že na staroizraelské pojetí nejen navazuje, ale že je svým způsobem specificky domýšlí) vede v každém jednotlivém případě „aktivity z víry“ k určitým výsledkům, ovšem pouze prostřednictvím vždy určitého subjektu, takže všechny takové „výsledky“ na sobě nesou nejen znaky „víry“, která tam nesmí být přehlédnuta, ale také určité omezené schopnosti, ochoty či „dobré vůle“ toho či onoho subjektu, který ne vždy udělá to, co udělat má, měl a eventuelně bude mít jako „povinnost“, k níž je a bude vyzýván. Porozumět tomu, co „se stalo“, potom nutně znamená najít cestu, jak odlišit to, co se „stát mělo“, od toho, co se „skutečně stalo“ (jinými slovy: nelze k tomu dospět „objektivně“, „nezaujatě“, „z distance“, nýbrž jen tak, že do příslušného „dění“ těch či oněch aktivit nějak sami vstoupíme a že budeme vskutku hodnotit. Bez takového „hodnocení“, kdy sami musíme „přiznat barvu“, nám prostě všechno nejdůležitější „uteče“, protože nám to zůstane uzavřeno a nepřístupno.
(Písek, 080719-2.)

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)