Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John Locke (1632-1704)

… „Spisovatelé a zápasníci o náboženství je naplňují finesami a vyšperkovávají pojmy, z nichž dělají pak nutnou a základní jeho část; jako by pak nebylo jiné cesty do církve než skrze akademii nebo lyceum. Ale většina lidí nemá kdy pro učenost a logiku ani pro příliš jemné distinkce scholastické. Potřebují však praktického vedení, pro které najdou prosté poučení v Novém zákoně od Ježíše a apoštolů, sboru to mužů, složeného z největší části z nevědomých, ale produševnělých rybářů.“
(podle E. Rádla, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 131, citace na str. 138 ex: Franz Oppenheimer, System der Soziologie, 1926, II, 53.)

Jan Patočka (1969)

… Oduševňování Thomase Manna připomíná poněkud vciťování, když hovoří dále o tom, že básník vkládá sebe sama do svých výtvorů, že je to on sám, kdo v nich je zachycen, a přece soudím, že v podstatě je Thomas Mann daleko za teorií vciťování, že vyjadřuje prostředky sobě vlastními myšlenku životního smyslu, myšlenku reflexe života ve fantazii. Té myšlence jsou blízko i jiní, např. náš Václav Černý, když sáhnutím k motivům německé idealistické estetiky hovoří o tom, že slovesné dílo dotváří smysl, nedopověděný ve světě skutečném. Básnické dílo by pak po stránce „poznání“ mělo hodnotu jakési hypotézy nebo filosofické konfese, vyznání, které bychom v tomto oboru, odevšad jinud vyhnané, tolerovali. Ale básnické dílo nechce vyjadřovat a zachycovat něco, /81/ co možná jest, nýbrž co jest a dokonce jest přede vším ostatním.
Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. …
(Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.)