Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

John Locke (1632-1704)

… „Spisovatelé a zápasníci o náboženství je naplňují finesami a vyšperkovávají pojmy, z nichž dělají pak nutnou a základní jeho část; jako by pak nebylo jiné cesty do církve než skrze akademii nebo lyceum. Ale většina lidí nemá kdy pro učenost a logiku ani pro příliš jemné distinkce scholastické. Potřebují však praktického vedení, pro které najdou prosté poučení v Novém zákoně od Ježíše a apoštolů, sboru to mužů, složeného z největší části z nevědomých, ale produševnělých rybářů.“
(podle E. Rádla, Dějiny filosofie II, Praha 1933, str. 131, citace na str. 138 ex: Franz Oppenheimer, System der Soziologie, 1926, II, 53.)

Jaroslav Vlček (1893-)

Nicméně horlivost humanistická neutlumila v něm bystrého zraku pro vady ciziny a srdečné lásky k domovině a její víře i k rodnému jazyku. Krajanu svému Petru Píseckému píše, že věru ani v Bononii nenajde ideálu studií humanistických, a stolici jazyka řeckého zřídili prý teprve jeho přičiněním. Na svých listech z Itálie zval se Venceslaus Boëmus nebo amator patriae. Když jistý kupec italský z Čech přinesl s sebou spis o vyznání víry bratrské, aby jej v Itálii dal prozkoumati, a učený jeden dominikán bononský v knize nenašel nic kacířského, Písecký s ním zapředl hádku o kališnickém přijímání, pověstné latinské Hádáni, jež Hrubý, spatřuje v něm vážné studium Platona, Cicerona i sv. Jeronýma a ducha Erasmovy ,Chvály bláznovství‘, jakkoliv Písecký jí neznal, ale přece dostihl ,vtipem, uměním i milostí pravdy‘, pojal mezi své české překlady. Ostře v spise odsuzuje mnišskou učenost, neznalost starých Otců církevních, vytýká honbu po sylogismech, sofismatech, slovičkářství, hádavost. ,Kdybys je slyšel kázati lidu, domníval by ses, že provozují disputaci nebo spíše komedii: buď do všeho míchají učené hádky a všeliké povídačky, anebo vše vyjadřují šaškovitými pohyby těla. Co jim po Zákonu, prorocích, evangeliích — jen když mají Tomáše a Skota, za něž proti sobě bojují často ne slovy, nýbrž holemi… O to bývá bojováno, jako by to byly statky nejsvětější‘…
A plodné, ušlechtilé humanistické snahy Píseckého krásně vyjadřuje věnování, jež napsal Řehoři Hrubému, ,Jazyku českého milovníku‘, posílaje mu svůj překlad Řeči Isokratovy k Demonikovi, jejž Hrubý taktéž přijal do svého velkého Sborníku jako ,Spis Isokrata k Demonikovi napomenutedlný, kterýž jest m. Václav Piesecký, jsa u Vlašiech na učení, z řeckého jazyku v český přeložil, ježto toho před ním žádný z Čechuov neučinil nikdy‘. Jak vzácný to zjev u českého humanisty šestnáctého věku, řečtinu klásti nad latinu a mateřštinu svou řečtině na roveň! Posílá překlad řeči řecké, aby Hrubý ,porozuměti mohl, jak rozdielní a mnohem užitečnější sú řečníci řečští nad latinské, zvláště k napravení mravuo‘… Zvolil překlad z řečtiny, aby ,zkusil, zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buď německého šverkánie, buďto latinského proměšovánie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali‘. Seznal pak, ,že netoliko latinské pomoci nepotřebuje, ale poněkud ji vyvýšiti muože: jak někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě nežli latinský, že při mnohých v mluvení ozdobách, při lepém slov skládání, když jazyk latinský řeckého aneb prostě nemuože, aneb s těžkostí a velmi nesnadně ná/280/sleduje: tu jazyk český, co by byl mu v rodu dosti blízký, tauž lahodau a jednostajní téměř krátkostí všecko vysloviti muože‘. Nemluví o vyspělosti a umění, jimiž ovšem latině se nerovná, ale mluví o přirozenosti naší řeči, jsa přesvědčen, ,že, kdyby též pilnosti při okrašlování svého jazyka prvnější Čechové byli užívali, anebo nynější ještě toho hleděli jako někdy Římané, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty, nad to i ozdoby i slov skládánie, byl by nad latinský v tom mnohem i šťastnější i hojnější.‘ A Písecký nemluvil naplano: řecká prostota a jadrnost, jevící se v jeho smýšlení (,Měj se dobře. Píšiť k tobě během přátelským, zanechav „ráčení“, „milosti“ a „vámkanie“; neb mi se to samému nelíbí‘), zní i z překladu řeči Isokratovy. Překládá věrně, neparafrazuje, a přece lahodně a česky: jeho sloh je ,vzorem dobré češtiny‘ a po staletí, až na počátek nové naší literatury, nenalézá soupeře stejně znamenitého.
(Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 279-80.)