Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1947)

Die Frage ist: was ist Sein? – Die Frage an diese Frage ist: wie kann ich und wie muß ich das Sein denken?
a) Alles, was mir Gegenstand wird, tritt aus der dunklen Welt, in der ich lebe, diese klar werden lassend, an mich heran. Der Gegenstand ist ein bestimmtes Sein. Dieses steht in Bezug auf anderes, von dem es unterschieden ist, und af mich, dem es als gedacht gegenübersteht. Es ist nicht alles, und es steht, sei es auch noch so groß, in einem umfassenderen Sein, es ist nicht das Ganze. Das Sein selber ist nicht als Gegenstand aufzeigbar.
Das Sein zu denken, z.B. als Materie, als Energie, als Geist, als Leben usw. – alle denkbaren Kategorien sind versucht worden -, zeigt mir am Ende stets, daß ich eine Weise bestimmten Seins, die im Ganzen des Seins vorkommt, zum Sein selbst verabsolutiert habe.
Das unmittelbar erfahrene Sein ist Erscheinung, die auf anderes weist; das vermittelt erkannten Sein ist als es selbst nicht erfahrbar. Sein, das schlechthin das Seins selbst ist, kann es als Gegenstand weder unmittelbar noch vermittelt geben. Es ist gegenständlich ungreifbar.
Was immer das Wissen in die Hand bekommt, es erweist sich: das Sein, das ich weiß, ist nicht das Sein an sich und nicht das Sein, das ich selber bin. Es ist für unser Wissen kein Halt in irgendeinem bestimmten Sein. Es ist vilemehr, als ob das Sein zurückweiche vor dem zugreifenden Wissenwollen und uns in Gestalt von Gegenständen immer nur gleichsam Reste und Spuren von sich in der Hand ließe. Kein gewußtest Sein ist das Sein.
b) Alles was mit gegenständlich wird, ist jeweils zusammengeschlossen in einem relativ Ganzen unserer Welt, in der wir leben. Wir sehen dieses Ganze, sind in ihm geborgen. Es umschließt uns gleichsam in einem Horizont unseres Wissens.
Jeder Horizont schließt uns ein; er versagt den weiteren Ausblick. Daher …
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 37.)

José Ortega y Gasset (1930)

... Když vidím, jak k nějakému člověku směřuje snadný a vytrvalý potlesk, vyvstane ve mně důrazné podezření, že v onom člověku nebo skupině se spolu se skvělými vlohami vyskytuje i něco nadmíru nečistého. ...
(7050, Vzpoura davů, Praha 1993, str. 24.)

José Ortega y Gasset (1949)

Před několika týdny jsem mluvil s největším současným fyzikem a projevil jsem obdiv k odvaze, jakou prokázal, když se odhodlal formulovat „princip determinace“. Tento princip je nepochybně fyzikálním principem a jako takový vyjadřuje základní fakt v řádu jevů, které se nazývají „materiální“. Kdyby šlo pouze o to, byl by to pouze normální pokrok fyziky, nové pravdy, která se přidruží k již získaným. Avšak dochází k tomu, že tento princip se zároveň obrací proti celému tělesu fyziky a rozbíjí je ne jako nějaká nová fyzikální teorie, která obvykle nahrazuje jinou, méně důslednou, jež ji předcházela, ale jako měnící podobu fyziky, co se týče dosavadního poznání. Implicitní základnou fyzikálního poznání bylo to, že badatel se omezoval na pozorování jevu, na jeho definování přísnými formulemi. Avšak princip indetermi/125/nace vyhlašuje, že badatel při pozorování jevu tento jev „vyrábí“, že pozorování je produkcí. A to je zcela neslučitelné s tři tisíce starou ideou „vědeckého poznání“. A tudíž fyzika, co se týče poznání, přestala v tradičním slova smyslu existovat. Co se může zrodit obdivuhodnějšího než její minulá a tradiční podoba, to dosud nevíme; avšak to, čeho jsme svědky, není nic menšího než vyprchání fyziky.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 124-25.)

José Ortega y Gasset (1951)

Člověk, život, je vnitřním děním a ničím jiným; to je zřejmé. Proto lze mluvit o člověku a o životě pouze tehdy, mluví-li se zevnitř. Chceme-li vážně mluvit o člověku, můžeme tak činit pouze zevnitř, z vlastního vnitřku, a proto lze mluvit pouze o sobě samém. Všechno ostatní, co můžeme říci o jiných lidech, o jiných životech nebo o člověku obecně, je nutno považovat za tvrzení odvozená, sekundární a abstraktní; tedy nikoliv za evidentní tvrzení, nýbrž za tvrzení konstruovaná na základě předpokladů a domněnek. Dostáváme tak dva odlišné obrazy člověka: obraz vnitřní, který je pravdivý co do svého původu, ale který se vztahuje na člověka samotného, a obraz vnější, což je ten, který si vytváříme o jiném člověku, ať už o jednotlivci, nebo o člověku obecně. Pokud chceme konstruovat o člověku nějakou teorii, bude nanejvýš přínosné, necháme-li tyto dvě intuice nebo dva pohledy, aby se spolu střetly. Přinejmenším přitom však nesmíme /76/ zapomenout na to, že jeden z nich je primární a evidentní, zatímco ten druhý je sekundární a vypracovaný. ...
(Mýtus o člověku za technikou, in: Úvaha o technice, Praha 2011, str. 75-76.)

Paul Ricœur (1968)

… Já sám tíhnu k tomu, abych rozdíl mezi Heideggerem a Vámi spatřoval v jiné oblasti, které přede mnou ostatně vyvstává jako problém, kdykoli čtu Heideggera, – mám tím na mysli opatrnost, s jakou vždycky obchází celý židovsko-křesťanský masiv. (P. Ricoeur)
Heidegger je panečku Řek ! (G. Marcel)
Vaše pozice hlídače prahu Vás přibližuje Heideggerovi jen potud, pokud je Vaše filosofie více peri-křesťanská nebo před-křesťanská. (P. Ricoeur)
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 53.)