Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Navrhuji nový termín pro tzv. „transcendentálie“ (nebo spíše v náhradu za ně), i když asi není zrovna nejatraktivnější. Jde mi o to, že sloveso transcendere sugeruje nějaké stoupání, lezení, šplhání do výše (tedy ne pouze přesahování, ba ani pouze překračování – Němci překládají „übersteigen“, což je lepší než „überschreiten“, vzhledem ke „scando“). Pokud náležitě rozlišíme mezi „transcendentálním“ pojmem a tím, čeho je pojmem, a toto „co“, jež je pojmem míněno, přesněji „pojato“, nazveme „intencionáliem“ (eventuelně „intencionálií“), pak je zřejmé, že to, co je „pojato“, není nebo aspoň nemusí být „výše“ než samo pojímání, takže příslušný intencionální vztah vůbec nemusí mít charakter nějakého překračování či přelézání, přešplhávání k něčemu vyššímu. A tak se otvírá otázka, zda nemáme z rámce všech intencionálií vyzvednout ty, které jsou vskutku nějak „výš“ ve smyslu pojmové nebo jiné hierarchie (uvádím pojmovou hierarchii na předním místě, protože existuje pradávná tradice vydělovat ze všech možných pojmů právě ty nejobecnější, které nelze vymezovat, pojmově upřesňovat onou nejběžnější formou definování, totiž že udáme genus proximum a potom differentiam specificam, a těmto nejvyšším říkat „kategorie“. (V tomto smyslu by bylo např. možno tzv. transcendentálie blíže vymezit jako intencionálie, příslušné ke kategoriím.)
(Písek, 090307-1.)

José Ortega y Gasset (19nn)

Být intelektuálem znamená být věru málo; především vzhledem k množství těch, kdo jimi nejsou; dále vzhledem k nesmírnému množství věcí, které ani ten nejbystřejší intelektuál nezná, počítáme-li ještě jen ty poznatelné; a konečně vzhledem k totalitě nás samých. Za osvětlenou scénou, na níž je intelektuál sám v sobě přítomen, když myslí, leží propast všeho toho, co je v našem životě a v nás samých neviditelné, ale zasahuje de profundis na ono jeviště na povrchu, kde odříkáváme, herci sebe samých, svou roli intelektuálů.
(Bylo jako motto otištěno na pozvánce k diskusnímu večeru „Boje, směry a konflikty českého studentstva kdysi a dnes“, který se konal dne 24.4.1968 v OKD Praha 6, Radimova 2; zvaní účastníci viz pozvánka.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Termín „individualizace“ jako by sugeroval, že něco neindividuálního, co předchází, musí být nejprve individualizováno, abychom došli k individuu. Ale to je chybná představa či myšlenka. Odpovídá pouze naší každodenní zkušenosti, která je plná zdánlivě trvalých „věcí“ anebo opakujících se „procesů“, takže my už jejich nejen skutečnou, ale přímo „původní“ individuálnost nevnímáme. Jen někdy a dost výjimečně jsme vytrženi z běžnosti a uvědomíme si jakousi jedinečnost a neopakovatelnost okamžiku, např. když jsem oslněni mimořádnou krásou nebo čelíme nadměrnému nebezpečí či utrpení apod. Ale to je všechno důsledkem toho, že se nám to tak jeví, tj. záleží to z velké části také na nás a na naší schopnosti pozorovat, zkoumat a také si zpozorované náležitě uvědomovat. Nezávisle na nás a na naší schopnosti pozorovat a uvědomovat si zpozorované je tomu právě obráceně: každé pravé (tj. vnitřně integrované) jsoucno je unikátní, jedinečné, jen pro jiná pravá jsoucna (schopná je registrovat) . Jedinečnost ovšem neznamená ani popření podobnosti, ani vyloučení četnosti výskytu jsoucen třeba i velice podobných.
(Písek, 080427-2.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Jsou myšlenky, které jsou „schopny“, když je pochopíte, něco na vás a ve vás změnit. Ale není to tím, že vás tak ovlivní někdo, kdo na vás mluvil, kdo vám něco řekl, eventuelně kdo něco napsal a vy jste si to přečetli. Jde totiž o to, že je celá řada lidí, na které také někdo promluvil, komu někdo něco podobného (nebo stejného) řekl, koho také oslovil a koho se tak snažil „ovlivnit“, ale nemělo to tentýž efekt, nevedlo to k podobným následkům. Ba je dokonce možné, že vám někdo něco řekl, aniž tomu sám dost porozuměl, a pokud vy jste byli schopni tomu porozumět lépe než on, změnilo vás to, ale toho, kdo vám to řekl nebo vyřídil, to nezměnilo (v tom spočívá velký význam tzv. tradice, neboť tradent (tj. tradující) může předávat něco, čemu sám dost nerozumí, a přece to předává, aniž by o tom dost věděl). Tato „struktura v pohybu“, tj. dějící se struktura se ovšem neomezuje pouze na myšlení (a vědomí), ale je účinná (funguje) také na nižších a možná nejnižších úrovních. To je ostatně platná složka Platónova (resp. platónského) učení o „ideách“: Platón potřeboval demiurga jako aktivního činitele, který při svém řemeslnickém poslání je odkázán na ideje, které sám nejen nevytváří, ale ani vytvářet nemůže. Celá koncepce potřebuje ovšem projít rozsáhlou revizí, ale přesto jí nemůžeme upřít geniálnost. Jediného demiurga musíme ovšem nahradit nesčíslným množstvím demiurgů (= subjektů v našem pojetí), ale to, že každý subjekt musí na jedné straně respektovat „fakticitu“, zatímco na druhé straně musí být s to dešifrovat „tradované“ tak, aby se dostal až k tomu, co takto „tradovat“ nelze (protože to je „non-fakticita“, přesněji „nepředmětnost“), platí naprosto všeobecně, i když mutatis mutandis. V jistém, smyslu by bylo možno o takovýchto „non-fakticitách“ mluvit jako o „jsoucnech ideálných“, pokud bychom ovšem pojem „jsocna“ a „jsoucího“ náležitě rozšířili (jinak bychom museli mluvit o „ideálných ne-jsoucnech“).
(Písek, 090411-1.)

José Ortega y Gasset (1949)

Když helénské národy (populi) vstoupily do oblasti Egejského moře, nenašly tam usazenou civilizaci. Našly pravý opak: vegetativní houštinu vlivů pocházejících od národů, které tam sídlily, ovšem vlivů původem z velice rozmanitých civilizací: babylonské, churritské, jižanské, chetitské, egyptské, krétské, fénické atd. A stejně jako evropské populi byly od první chvíle zorientovány, Heléni zůstali provždy desorientováni. Tímto tvrzením jen vychvalujeme zázrak jejich výtvorů.
Protože Toynbee nemůže umístit helénskou civilizaci do přihrádky, kterou jeho doktríny vyrobila pro původní civilizace, je nucen vsadit ji do jiné, do přihrádky civilizací pobočných, zrozených v prostředí civilizace předcházející. ...
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 64.)