LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 25   >    >>
records: 125

Pravda

Josef Lukl Hromádka (1927)
… Pravda, kterou zvěstujeme, nezávisí na naší bezúhonnosti. Základem a zárukou naší víry není nám církev ani její údové, nýbrž Bůh sám a jeho Slovo. …
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 11.)
date of origin: březen 2000

Trojice

Josef Lukl Hromádka (1931)
Církev, opírajíc se o víru a myšlení svých theologů a především o svědectví novozákonní, vyslovila svoje pojetí Boha naukou o Trojici. Bůh je trojjediný, Otec, Syn a Duch svatý. Od věků Otec plodí Syna a vysílá Ducha svatého. Bůh je od věčnosti a svou podstatou Otec i Syxn i Duch svatý. Stvořením a inkarnací nestaly se žádné změny v podstatě Boží. Otec n ení částí Boha, nýbrž celým Bohem, zrovna tak jako celým Bohem je Syn a Duch svatý. Bůh nezačíná být Otcem při stvoření, aby jím přestal být při inkarnaci, kdy se stává /141/ Synem. A nepřestává být Synem při nanebevstoupení Páně, aby se stal Duchem svatým.
Kažý názor (t. zv. oekonomické Trojice), který Otcovství nebo Synovství Boží spojuje pouze s určitopu činností a funkcí, byl zamítnut. Uznána byla imanentní Trojice: trojjedinost je věčnou podstatou Boží. Není přípustno vykládat poměr mezi jednotlivými osobami Božskými v tom smyslu, že při stvoření světa působí jen Otec, při díle spasení jen Syn, při díle posvědcení jen Duch svatý. To by znamenalo dělat z Božských osob samostatné subjekty, rakřka individua, a končit v trojbožství. Trojjediný Bůh působí vždy jednotně, neboť to, co nazýváme osobami Otce a Syna a Ducha svatého, je jen pokus vyložit onu nadsvětnou, dynamickou, stále činnou, stále svatou a milující, osobním apelem do našeho života zasahující podstatu Boží, bytost, která není abstraktním jsoucnem, ani jen mravním řádem nebo účelností světovou. Osoby (personae) v Trojici vyjadřují rozmanitý aspekt víry, se kterým se blížíme k Bohu, nebo lépe řečeno: rozmanitý způsob, se kterým Bůh jední s námi. Formule trojiční nesmí být posvěcenou formulí a relikvií, ani šněrovací kazajkou a policejním reglementem, nýbrž pokorným pokusem, vyznačit hranice mezi křesťanovou vítou a filosofickým pojmem Boha. V nauce trinitární zhušťuje se v jednu formuli celý myšlenkový, náboženský i mravnmí průlom do antického imanentismu, hellenistického spekulativního naturalismu a orientální mystiky. Je to i nový princip mravního života: poslední norma a nejvyšší dobro (summum bonum) nemohou být nalezeny v rámci světa, i když svět je jediným místem našeho výboje víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 140-41.)
date of origin: červenec 2001

Trojice

Josef Lukl Hromádka (1931)
Úkolem křesťanské theologie bylo vyloučit z nauky o Trojici všechny hierarchické rozdíly mezi jednotlivý/142/mi Božskými osobami a potlačit jakékoli zdání mythické theogonie nebo emanatismu. Bůh je od věků týž a v sobě naprosto jednotný, a vůči světu je jediným Pánem. Ve východní theologii (a dodnes v pravoslaví) jsou zbytky názoru, že Kristus a Duch svatý jsou emanací z Boha a přechodem v bytosti stvořené. Katechismy pravoslavné zdůrazňují stejná důstojenství všech tří osob, ale při tom theologie pravoslavná vidí v Otci základnu, konstitutivní princip Božství a pramen, ze kterého vyvěrají ostatní osoby Božské.39 Západní theologie provedla opravy na tomto učení a pokusila se vyloučit všechny stopy nerovnosti a subordinace. Dílo to vykonal Augustin. Propracoval nauku o Trojici do jemných fines a drobností. Formuloval učení církve v tom smyslu, že konstitutivním prin cipem a východiskem Božství není Otec, nýbrž právě celá Trojice, i Otec i Syn i Duch sv. Je mezi nimi naprostá jednota, rovnocennost a stejné důstojenství. Dílo Boží je konán vždy celou Trojicí. Ovšem i u Augustina jako ve vší západní theologii zůstávají zbytky subordinatianismu. Logicky není možno jich vyloučit, neboť v Trojici vždycky zůstává Otec (resp. Syn) aktivnější osobou než Syn a Duch sv. Otec plodí Syna, Syn je plozen (generatio passiva), Otec a Syn vysílají Ducha svatého, Duch sv. je vysílán (spiratio passiva). Pojmy jsou nevhodným prostředkem, aby byla vyjádřena plnost víry v Boha. A přece bez pojmů to nejde, i když jsme si vědomi jejich hranic. Neboť v tom záleží smysl theologie, že myšlenkovým rozborem víry hledá pokus možno nejadekvátnější výraz pro t, co je logicky nevyslovitelno, ale co musí být vysloveno. Neboť víra není náladou ani snem ani honbou za iracionálnem, nýbrž jasným vědomím a jistotou toho, co Bůh pro člověka /143/ vykonal a co mu jako svůj rozkaz uložil. Víra musí mluvit a vydívat svědectví. Theologie pak a dogma naznačují meze, ve kterých má být neseno svědectví víry. Theologie netvoří dokonalých a adekvátních formulí. Ale nesmí mlčet, aby nezanedbala své strážné služby. V tom smyslu také Augustin užíval pojmů, aby vyložl víru v Boha. Ale byl si vědom, že ani slovo „Trojice“ ani slovo „osoba“ v Trojici (persona) nestačí: „Dictum est tres personae, non ut illud diceretur, sed ne taceretur“.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 141-43.)
date of origin: červenec 2001

Život – pravda a víra

Josef Lukl Hromádka (1943 (21947))
… , že trvalý život ve smírné pohodě, v důvěřivém vztahu k člověku, ve shovívavé ironii je možný jen tenkrát, když je obehnán pevnou zdí víry a metafysické jistoty; jen tenkrát, když jsme takto chráněni před děsem z prázdna, před tyranií a zmatkem ve věcech dobra a zla, pravdy a lži. …
( , Don Quijote české filosofie, Praha 1947, str. 73.)
date of origin: duben 2004

Víra (zbožnost) | Zbožnost (víra)

Josef Lukl Hromádka (1925)
…každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)
date of origin: březen 2000