LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1952)

Sukcesivní vědomí i uvědomění sukcesivnosti mají nepochybně krom lidí též animalia. Přesto animalia nežijí časově, tj. neplánují, nerozvrhují čas, nežijí časovými úkoly, nemají skutečný osud. Žijí úzké přítomnosti. Ne že by tato přítomnost neobsahovala svou perspektivu do !“minula“ i „budoucna“, ale aktuálno, přítomnost, absorbuje animalia úplně. Tam, kde není odpoutání od této aktuální vázanosti, nemůže být hlubšího chování k času v jeho širším rozsahu: nemůže být např. kritický, odmítavý postoj k tomu, co již jest (tj. co bylo), nemůže být též navazování na minulost. To je pochopitelné, považují-li někteří myslitelé za podstatu časového vědomí v tomto lidském, historickém smyslu negativní, záporný vztah k tomu, co je hotové, dané; pro historický čas je charakteristická přítomná negace minulosti programem, projektem budoucna (přičemž, poněvadž minulost též byla budoucností, která stejným způsobem popírala, je možné navázání na ty momenty minulosti, které v ní jsou spřízněny s aktuální negací). Tak se vlastním pramenem lidské historičnosti stává aktuální rozpor: v přítomnosti obsažený konflikt budoucího s minulým, a budoucnost, moment novosti, stává se vlastním generátorem lidského, historického času. Čas historický je tu podáván podstatně jako tvořivý; čas historický je tvorba nového. Abychom dospěli specificky k lidskému časovému vědomí, nepostačí sukcese a její kontinuita; musí tu být též diskontinuita, představovaná oním radikálním „ne“ k tomu, co je pouze dáno a tradováno.
(Čas, mýtus, víra, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 133; původně Křesť. revue XIX, 1952, č. 3-4, str. 112-116.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Karl Jaspers (1962)

1) Existenz ist nicht Sosein, sondern Seinkönnen, das heiβt: ich bin nicht Existenz, sondern mögliche Existenz.
Existenz steht ständig in der Wahl, zu sein oder nicht zu sein. Ich bin nur im Ernst des Entschlusses. Ich bin nicht nur da, nicht nur der Punkt eines Bewuβtseins überhaupt, nicht nur der Ort geistiger Schöpfungen, sondern in diesen allen kann ich ich selbst oder in ihnen verloren sein.
2) Schon das Bewuβtsein ist das Dreisein: das Subjekt des „ich denke“ ist auf Gegenstände gerichtet und ist darin auf sich selbst bezogen in Selbstbewutsein.
In dieser Struktur liegt existentiell eine tiefere: Existenz ist das Selbst, das sich zu sich selbst verhält und darin sich auf die Macht bezogen weiβ, durch die es gesetzt ist (Kierkegaard).
Sie ist Freiheit (nicht die Freiheit der Willkür des Daseins, nicht das Einstimmen in die Richtigkeit des Bewuβtseins überhaupt, nich die in Ordnungen des Geistes schaffende Phantasie) auf eine unfaβliche Weise: sie ist Fraiheit, die nicht nur durch sich selbst ist, sondern die sich ausbleiben kann. Sie ist Freiheit nicht ohne die Transzendenz, durch die sie sich geschenkt weiβ.
Der Ort der Transzendenz oder die Transzendenz selbst ist das Allumgreifende und als solches Verborgene, das für Existenz und allein für Existenz in der Erfahrung ihrer Freiheit Wirklichkeit ist. Existenz ist nicht ohne Transzendenz. Dies ist gleichsam die Struktur der Existenz, abgesehen davon wie Transzendenz im Raum des Bewuβseins überhaupt und des Geistes auch immer vorgestellt und gedacht wird.
3) Existenz ist als der je Einzelne, als dies selbst, unvertretbar und unersetzbar.
In den Kategorien „das Allgemeine und das Individuum“ scheint die Existenz als das Individuum bestimmt. In den Kategorien „Wesen und Wirklichkeit“ (essentia und existentia) scheint die Existenz als Wirklichkeit bestimmt. In diese Kategorien aber ist der Sinn der Einzigkeit und Unvertretbarkeit hineinzunehmen.
Das geschieht nicht, wenn ...
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 118.)

Johann Wolfgang Goethe ()

Mephistopheles:
’s ist ein Gesetz der Teufel und Gespenster:
Wo sie hereingeschlüpft, da müssen sie hinaus.
Das erste steht uns frei, beim Zweiten sind wir Knechte.
Faust:
Die Hölle selbst hat ihre Rechte?
Das find’ ich gut, da ließe sich ein Pakt,
Und sicher wohl, mit euch ihr Herren schließen?
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 43.)

Jan Patočka (1968)

Jaké je spojení mezi „kvůli“ a tím, co z tohoto kvůli vyplývá jako naše konkrétní úloha, není tedy v Heideggerově schématu vyřešeno. Spojení vykonává, soudím, životní tělesnost – co mohu dělat, je dáno tím, co mi vůbec umožňuje činit, dělat, a to je má tělesnost, kterou musím převzít před všemi svobodnými možnostmi. Mé „kvůli“ mi odemyká tyto původní možnosti akce (tělesně světové, světovostní)), které samy opět odemykají nitrosvětské věci jako koreláty těchto možností, jako to, čemu z možností akce lze porozumět. Tím nabývá akce konkrétní podoby obstarávání v jistém faktickém historickém kontextu, v němž se objevují pak možnosti vlastní úlohy svobodně spatřené a zvolené. Poněvadž se však možnosti vyskytují v dvojí podobě: jednak jako převzaté, jednak jako zvolené, je i svět v našem „bytí na světě“ v ontologickém smyslu nutně zastoupen dvakrát, jak to vyjadřuje Heideggerovo slovo o „vrženém rozvrhu“ světa.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 204.)