Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Ngaio Marsh (1967)

„Se zkouškami jste zatím spokojen?“
„Celkem ano.“
„Představuji si, že autor asi vždycky trne, když to, co napsal, vhodí do tavicího tyglíku či pece, prostě do toho, čím je divadlo. Natožpak když jím je režisér, který sám je tím tyglíkem.“
„Máte pravdu. Pozoruje, jak se jeho milované dítě rozpouští, prochází filtr hereckých osobností a mění se touto cestou v něco jiného. Musí se s tím vším vyrovnat, protože většina těch změn je na prospěch jeho dítěti. Občas mívám podivné pocity, vystupuji ze sebe režiséra a jsem já autor. S úžasem vidím, že jsem vlastně nevěděl, o čem hra je.“
„Dovedu si to představit.“
Kráčeli dál v přátelském souladu: dva myslící mravenci pohybující se směrem na východ proti proudu večerního davu z City. Když došli …
(Smrt v Delfínu, in: 3x superintendent Alleyn, Praha 1985, s. 382.)