Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Joseph Conrad jednou napsal (v „Poznámkách o životě a literatuře“): „... jsem připraven s klidem snášet bezvýznamnost vyhrazenou lidem, kteří do ničeho tak či onak nešťourají“. Nechme kontext v tomto případě stranou (nejde nám o autora výroku, ale jen o z kontextu „vytrženou“ formulaci). Vlastně tu jde o jakousi obdobu po staletí tradovaného výroku Pythágory ze Samu, zaznamenaného Díogénem Laertským, podle něhož právě diváci jsou ti nejlepší, tj. lepší než soutěžící v zápase i než obchodující při slavnostních národních hrách. V obou případech jde o zcela falešný „postoj“, který je navíc spojen s falešným, ba nebezpečným podceněním významu onoho škodlivého „diváctví“ či „neangažovanosti“. Nečinnost a lhostejnost „přihlížejících“ je totiž nebezpečná nejen pro ně samy; to vy nebylo to nejhorší, už také proto, že aktivita a angažovanost právě těch, kteří bývají za „bezvýznamné“ považováni, nebývá nikterak zvlášť „bezpečná“. Nebezpečnost velkého množství „neangažovaných“ spočívá v tom, že se nutně vystavuje panovačnosti až teroru několika málo vládychtivých a jejich možnému šílenství (které se ovšem v takových případech dostavuje takřka zákonitě). Žádný člověk není bezvýznamný; kdo si to namlouvá nebo zejména kdo to předstírá druhým, je vysoce nebezpečný pro jiné, ba pro všechny.
(Písek, 140820-2.)