Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1925)

... každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.
(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)

Erazim Kohák (2014)

Charta 77 navazovala na zcela jiné momenty našich dějin. Představovala prosté, nedramatické odmítnutí života v kompromisu a ve lži, života v pokřivení a přizpůsobení. Připomínala Masarykovo známé „Nechtěl jsem lhát“. Charta nenabízela politický program, což ostatně prokázal její rozpad po Listopadu. Nebyla a ani se nepokoušela být společenstvím bezúhonných. Byla jen společenstvím statečných – svobodných občanů v nesvobodné době, lidí přímých v době pokřivené. Nepřispívala přizpůsobení. Ač to dnes zní pateticky, tehdy zachraňovala naši čest.
Byla společenstvím různorodým. Podpořil ji Václav Benda, který byl ochoten přijmout i generála Pinochetta, a také Jan Patočka, který ve svém šestém Kacířském eseji a v dopisech Was sind die Tschechen? zaujal v letech beznadějné normalizace krajně pravicový postoj – ač jako mluvčí Charty se postavil jednoznačně na stranu demokracie a lidských práv a stvrdil to svým životem. K Chartě se připojil evangelický teolog v masarykovské tradici Ladislav Hejdánek, a také někdejší sociální demokrat Jiří Hájek, po mnoho let vysoký komunistický funkcionář.
Vyčítat Chartě politickou nevytříbenost nebo personální poskvrněnost je vždycky oprávněné – a představuje to až bolestné nepochopení té solidarity otřesených, kteří už měli dost a prostě řekli ďáblovi NE!
(Pravda a usmíření, in: Listy 2007, č. 2.)
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=072&clanek=020704

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)