Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Nápad, že by se „kvantovat“ mohla nejen hmota a energie, ale také prostor a čas, mohl vzniknout jakousi přihlouplou (a nedomyšlenou) analogií, ale může v sobě přece jen něco „věcného“ mít. Když vynikající teoretičtí fyzici opětovně touží po jakémsi „velkém sjednocení“, také nejde jen o nějakou fixní, ale bláznivou myšlenku, ale míří tak směrem, který možná není tak nesmyslný. Hlavním problémem oné posedlosti „kvantování všeho“ se mi zdá sice nevyslovený, ale zřejmě sdílený předpoklad, že ta nejmenší kvanta musí od sebe být oddělena docela podobně tomu, jak pro nás je oddělená hmota od energie, ale také od prostoru a od času. Proto není od místa se tázat, zda právě na té „primordiální“ úrovni nedochází k sjednocení (přesněji, zda tam nemusíme předpokládat nějaké původní, „originérní“ sjednocení, zatímco později – na vyšších úrovních – „dochází“ k onomu roz-dělování, k oné pluralizaci něčeho původně zcela sjednoceného). Pokusme se domyslit tento nápad, abychom viděli, kam by to vedlo. Původní, „primordiální“ kvanta by pro nás představovala nejen nejmenší „částečky“ (ale později bychom museli nahlédnout, že vlastně nejde a nemůže jít o „partikule“, nýbrž o nejmenší „události“) hmoty/energie, ale také nejmenší „kousky“ prostoru i času (a možná ještě i lecčeho dalšího. To bychom však nemohli a nesměli chápat tak, že tam nějaká neznámá „síla“ drží pohromadě tu „hmotovost“ a „energetičnost“ (či „-ovost“) s onou minimální „prostorovostí“ a „časovostí“, takže ve „skutečnosti“ by tam nic z toho ještě nebylo odděleno ani vyděleno – k vydělování dochází až později, dodatečně, až v širším (nejspíš velmi širokém) „kontextu“, tedy ve „světě“ (také lze říci: až „masově“, tedy „statisticky“ – a ještě lépe, byť „po staru“: reálně, na rozdíl od virtuálně). Pokud by tomu bylo nějak takto, je zřejmé, že všechny ty pokusy o kvantování nejrůznějších „makrojevů“ (makro-fenoménů), jak je známe ze své zkušenosti, má tu základní vadu, že uvažuje stále o oddělenosti, separovanosti jednotlivých „aspektů“, ale neuvažuje o možnosti jakéhosi „velkého sjednocení“ právě na té nejnižší, totiž „primordiální“ úrovni.
(Písek, 120501-1.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)