Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Pravoslavní myslitelé chtějí se spekulativně povznést nad všechnu dynamiku víry, která bolestně si bez přestání uvědomuje buď – anebo, která je si vědoma vážnosti a definitivnosti lidského rozhodnutí buď pro Boha anebo proti němu. Nahražují jasný a vážný hlas víry mystickou spekulací; paradoksii a napětí víry zatlačují logizující touhou po jednotě; a proto také, aby se přenesli přes mravní propast mezi dobrem a zlem, pokoušejí se logicky popřít zlo.
Zlo je však mravně a nábožensky neoddisputovatelné a neodkliditelné. Je jen jedna možnost zdolat zlo a hřích: pokání hříšníkovo a odpuštění Boží. Zlo ve své podstatě je osobním odporem proti Boží milosti a vůli.A pouze osobně, v mravní konfrontaci mezi Bohem a člověkem může být zlomeno. Hřích může být odpuštěn jen v situaci, kdy je možné skutečné rozhodování lidské, kdy člověk svým rozhodnutím pro mravní poslušnost Bohu béře na sebe risiko a obět, jho a závazky. Taková situace je dána člověku pouze na tomto /236/ světě, v pozemském životě, nikoli však při posledním soudu, kdy už je naprosto a nezastřeně všem zjeveno, kdo je Pánem a jaké důsledky přináší ať kladné nebo záporné rozhodnutí. Tváří v tvář Bohu není již možno se skutečně rozhodnout, ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 234.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Studium lidského vědomí, myšlení, mravního rozhodování a uměleckého tvoření, jakož i rozbor právních řádů a zákonů, podle kterých vznikají a kterými se řídí kulturní svazky, rodina, společnost, stát, hospodářský život, – to vše má kladný význam pro theologické myšlení i pro aktivitu víry. Theolog věří, že v lidském duchu, který je stvořen Bohem, jsou předpoklady, aby poznal stopy Božího díla ve světě a aby si uvědomil konkretní závazek vůči Bohu. Znalost zákonů a řádů kulturního a dějinného života umožňovala theologii a církve úspěšnější práci ve světě.
Bylo právě u nás upozorněno na důležitý fakt, že církev od svého počátku přála umění a umělecky tvořila a že z církevních otců a spisovatelů nikdo nebyl absolutním nepřítelem umění. Tato these je v naprostém souhlase s tím, co bylo právě řečeno o poměru církve k filo/159)sofii. Jako filosofie a ostatní kultura vůbec, tak i umění zvláště je v křesťanské církvi předmětem velmi kritického soudu. Nejvyšší hodnota a norma křesťanova života je nad světem v Bohu; filosofie a umění patří však ke světu stvořenému. Ale i umění a umělecká krása ukazují ve své čistotě k nadsvětnému řádu Božímu. Mají i theologicky své místo v oblasti činné víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 158-59.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

V tom záleží, opakuji, podstata křesťanství i křesťanské církve: ve vědomí, že pravda není z tohoto světa a že Bůh přišel na svět s druhého břehu, ale zároveň v odpovědném a živém zájmu o tento svět jako o reální místo Božího království.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 149.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Tato voltairovská mravní a náboženská skepse zjevně i skrytě se uplatňuje proti víře v ideály – a ovšem proti víře náboženské. Odtud se rodí také nezájem o dějiny a nechuť vyrovnávat se poctivě se vším, k čemu nás dějinné osobnosti a proudy volají a zavazují. Uznáváme pouze hrubou sílu a tvrdý tlak přírodních mocností, hospodářských potřeb a státního poručnictví. Světová válka a světová revoluce zesílily tuto skeptickou mravní a náboženskou náladu.
Dějiny všech národů jsou jevištěm velkého zápasu víry i nevěry, věrnosti ke zděděným ideálům i zrady, opravdové oddanosti i lstivého pokrytectví. Všechny směry a pravdy náboženské bez přestání zápasí o uznání /5/ a vítězství. Nelze čekat, že některé náboženství zvítězí trvale a s konečnou platností. I křesťanství, které nejrozhodněji se bilo za své poselství a které v misijním rozpětí vidí hlavní projev své životnosti, očekává, že jeho pravda bude uznána obecně teprve na konci lidských dějin. Ale to neznamená, že směry náboženské nehnětou lidských duší a že nedávají pečeť myšlení a životu jednotlivých vyznavačů a celých národů. Je třeba velmi jemného rozboru, abychom porozuměli jejich vlivu a abychom vystihli a zhodnotili ty náboženské síly a pravdy, které tvoří dějiny. V dnešním poválečném a revolučním údobí evropských dějin, kdy se ozývají hlasy o krisi a pádu evropské kultury, kdy jsou všichni zmateni nejrůznějšími hesly a kdy až hluboko do osobního a rodinného života zasahuje mravní, náboženská i kulturní skepse, je rozbor křesťanských myšlenkových, mravních a kulturních složek úlohou velmi naléhavou. Jde o to, nalézt kořeny našeho života v pravé jejich hloubce a odhadnout jejich zdraví. Znalost křesťanství v jeho plnosti a rozmanitosti je jedním z předpokladů spolehlivé dějinně filosofické konstrukce i kulturní hygieny.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 4-5.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Pod vlivem dávné tradice, která chápala identitu nejen jako neměnnost, ale především jako naprostou nezávislost na čemkoli vnějším (esse in se et per se) je mnoho myslitelů přesvědčeno, že zpochybněním a ztrátou „sub-stance“ byl zpochybně a ztracen sám „sub-jekt“. Tato záměna a přímo chyba bylo zčásti umožněna i onou filologickou zvláštností dvojího původu a také významu slovesa subicio (totiž jednou odvozovaného od sub-iaceo a podruhé od sub-iacio). Důraz na ex-sistenci sub-jektu, který je pro filosofii od Leibnzize a po Leibnizovi tak významný a kterému dodal na váze zejména Kierkegaard a na něj navazující myslitelé 20. století, byl asi uspíšen, ne-li vůbec umožněn díky svébytnosti germánské filologie (a etymologie) a díky obrovskému zájmu o jazyk s tím spojený; v zemích, kde převládly jazyky odvozené z latiny nebo latinou mohutně ovlivněné, z toho vznikly na dlouhou dobu nejasnosti a rozpaky, které v některých případech ještě nedávno ústily přímo v popření subjektu (mluvilo se o „ztrátě subjektu“ jako tématu ve filosofii). Ve skutečnosti jde o jedno z nejvýznamnějších témat a o jeden ze základních problémů: jak můžeme a máme chápat identitu subjektu, který je radikálně pochopen jako dění, jako „osobní“ historie? A opět se také zde ukazuje, že se nemůžeme a nesmíme omezit jen na člověka a na antropologii: „subjekt“ představuje problém a téma v kosmickém smyslu. Subjektem není jen člověk, ale také živočich a rostlina, dokonce jednotlivá buňka; na počátku minulého století byla snad poprvé formulována a zveřejněna myšlenka, že dokonce atom je možno a dokonce nutno chápat jako „osobu“ (Person, viz ), a po řadě let razil Pierre Teilhard de Chardin termín „přirozená jednotka“ (unité personnelle) ve smyslu celostné struktury, charakterizující veškerou skutečnost a představující – ve vzpomínce na Aristotela, ale také na Leibnize) jakousi „srostlici“ vnitřního a vnějšího (le dedans – le dehors). Tím vším a mnoha dalšími momenty se nové chápání „subjektu“ a zejména jeho „identity“ stalo prvořadým problémem a tématickým úkolem nejen pro filosofii dneška, ale také zítřka a možná i pozítří.
(Písek, 070907-2.)