Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Dante Alighieri (1308)

Ó pyšní křesťané, ó nebožáci, 121
co máte zrak své mysli plný vady, 122
důvěřujete v krok, jenž zpět se vrací ! 123
(1683, Božská komedie, přel. O.F.Babler, Praha 1952, Očistec, zpěv X., 121 – 123, str. 229.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Patočka říká ve svém „Negativním platonismu“ (Pha 32007, s. 13), že „metafyzika je starší než křesťanská theologie: metafyzika dala křesťanské theologii systematickou řeč. Moderní metafyzika pokouší se pouze – s pramalým zdarem – vzít si zpátky od theologie svůj zapůjčený majetek: spojení s theologií je jen etapa života metafyziky a theologie sama se nyní od ní nikdy distancuje.“ Pokud bychom vzali velmi doslova onu Patočkovu charakteristiku toho, co si velcí křesťanští myslitelé z „majetku“ metafyziky „vypůjčili“, jako „systematické řeči“ (a necháme ještě stranou otázku, zda šlo skutečně pouze o „půjčku“, nebo snad o „dar“ či „předání“, či zda můžeme dokonce mluvit o přisvojení), je přece jen poněkud problematické (nikoli nutně hned nesprávné) mluvit o „řeči“, konkrétně o „systematické řeči“. Rozhodně nemůže jít o nějaký „systematický jazyk“ ve smyslu „mluvy“, protože systematičnost není vlastností mluvy, ale musí být do každé mluvy (do každého promlouvání) vnesena, tj. mluva (každé promlouvání) musí být kultivováno, pěstováno, aby dostálo nárokům soustavnosti.
(Písek, 070629-1.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Pravoslavní myslitelé chtějí se spekulativně povznést nad všechnu dynamiku víry, která bolestně si bez přestání uvědomuje buď – anebo, která je si vědoma vážnosti a definitivnosti lidského rozhodnutí buď pro Boha anebo proti němu. Nahražují jasný a vážný hlas víry mystickou spekulací; paradoksii a napětí víry zatlačují logizující touhou po jednotě; a proto také, aby se přenesli přes mravní propast mezi dobrem a zlem, pokoušejí se logicky popřít zlo.
Zlo je však mravně a nábožensky neoddisputovatelné a neodkliditelné. Je jen jedna možnost zdolat zlo a hřích: pokání hříšníkovo a odpuštění Boží. Zlo ve své podstatě je osobním odporem proti Boží milosti a vůli.A pouze osobně, v mravní konfrontaci mezi Bohem a člověkem může být zlomeno. Hřích může být odpuštěn jen v situaci, kdy je možné skutečné rozhodování lidské, kdy člověk svým rozhodnutím pro mravní poslušnost Bohu béře na sebe risiko a obět, jho a závazky. Taková situace je dána člověku pouze na tomto /236/ světě, v pozemském životě, nikoli však při posledním soudu, kdy už je naprosto a nezastřeně všem zjeveno, kdo je Pánem a jaké důsledky přináší ať kladné nebo záporné rozhodnutí. Tváří v tvář Bohu není již možno se skutečně rozhodnout, ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 234.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Studium lidského vědomí, myšlení, mravního rozhodování a uměleckého tvoření, jakož i rozbor právních řádů a zákonů, podle kterých vznikají a kterými se řídí kulturní svazky, rodina, společnost, stát, hospodářský život, – to vše má kladný význam pro theologické myšlení i pro aktivitu víry. Theolog věří, že v lidském duchu, který je stvořen Bohem, jsou předpoklady, aby poznal stopy Božího díla ve světě a aby si uvědomil konkretní závazek vůči Bohu. Znalost zákonů a řádů kulturního a dějinného života umožňovala theologii a církve úspěšnější práci ve světě.
Bylo právě u nás upozorněno na důležitý fakt, že církev od svého počátku přála umění a umělecky tvořila a že z církevních otců a spisovatelů nikdo nebyl absolutním nepřítelem umění. Tato these je v naprostém souhlase s tím, co bylo právě řečeno o poměru církve k filo/159)sofii. Jako filosofie a ostatní kultura vůbec, tak i umění zvláště je v křesťanské církvi předmětem velmi kritického soudu. Nejvyšší hodnota a norma křesťanova života je nad světem v Bohu; filosofie a umění patří však ke světu stvořenému. Ale i umění a umělecká krása ukazují ve své čistotě k nadsvětnému řádu Božímu. Mají i theologicky své místo v oblasti činné víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 158-59.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

V tom záleží, opakuji, podstata křesťanství i křesťanské církve: ve vědomí, že pravda není z tohoto světa a že Bůh přišel na svět s druhého břehu, ale zároveň v odpovědném a živém zájmu o tento svět jako o reální místo Božího království.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 149.)