Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

Trojiční názor na Boha (trinitarianism) je osobitostí křesťanské víry. Odpor proti Trojici je vždy příznakem nějakých pochybností o podstatě křesťanské víry. Jde ruku v ruce s pochybnostmi o víře v inkarnaci i ve Stvořitele. Lze říci, že víra ve Stvořitele ve smyslu biblickém je myslitelna jen buď ve formě židovského messianismu anebo ve formě křesťanského trinitarismu. Co je mimo ně, to se buď ztrácí v islamském kismetu anebo ve filosofickém a mystickém pantheismu.
Definitivní nauka o Trojici byla na západě zachycena ve vyznání, které nese jméno Athanasiovo, ale které má původ čistě západní. Je to symbolum Athanasianum, nazývané také podle svého slova „Quicunque“ (Q).
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 143.)

Josef Lukl Hromádka (1943 (21947))

Peroutkův liberalismus se podstatně lišil od anglického liberalismu, aspoň od jeho klasické, historické podoby. Byl to liberalismus unavené doby, bez duchovního ponoru, liberalismus zestárlého duchovního zraku, pro nějž svět pudů a konkrétních potřeb zůstal jedinou opravdovou skutečností; liberalismus, který má elementární nezájem o metafysické otázky života a vesmíru, lidské duše a svědomí; ale liberalismus, který ve smírné náladě se dohodne s nositeli nábožensklé tradice, jestliže se tato tradice sžila s národem a má dosud nějaký politický význam.
( , Don Quijote české filosofie, Praha 1947, str. 75.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Poslední soud neznamená origenovskou apokatastasii, nýbrž trvalé oddělení hříchu od svatosti, lži od pravdy, sebelásky od milování. „I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného.“
Pravoslavná theologie ustupuje před těmito důsledky; důsledně jdouc po cestě platonisující mystiky musí končit v učení, že zbožšťovacím procesem všechno bude na konec pojato do života v Bohu. Jenže nejhlubším motivem tohoto učení není, jak bývá tvrzeno, víra ve všeobsáhlou moc lásky, nýbrž logicko-mystická touha po všejednotě. Každá osobně a mravně nezúčastněná spekulace o Bohu končí vyspekulovaným obrazem konečného sjednocení Boha a stvoření: Na počátku stojí mravně lhostejné, všeobsáhlé Absolutno (nikoli Bůh) a konecem všeho je zase Absolutno, tento hrozný netvor, který všechno rozžvýká v beztvárnou, šedivou masu všejednoty.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 237.)

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

... Pravda, kterou zvěstujeme, nezávisí na naší bezúhonnosti. Základem a zárukou naší víry není nám církev ani její údové, nýbrž Bůh sám a jeho Slovo. ...
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 11.)