Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Už v osmdesátých letech jsem v soukromých seminářích vykládal o nutnosti revize resp. nové koncepce staré aristotelské trojice tzv. teoretických filosofických disciplín (představujících podle Aristotela tzv. první filosofii), a dal jsem jim jména, vždycky s malým předběžným upřesněním. Na místě Aristotelovy „matematiky“ jsem užil jména „logologie“ ve smyslu filosofie LOGU, na místo Aristotelovy „fysiky“ jsem postavil filosofii FYSIS s názvem „fyseologie“ (snad lépe než „fysiologie“), a posléze Aristotelovu „theologii“ jsem vlastně spíš odmítl než reinterpretoval, protože místo „bohem“ či „božskými věcmi“ se nová disciplína měla zabývat „ryzí nepředmětností“, kterou jsem – to je pokud jde o název věc konvence – ztotožnil s Pravdou s velkým „P“ na začátku. A protože ve své chápání Pravdy vycházím nejen z Rádla a z dlouhé „české“ tradice (kam ovšem náleží i Angličan Petr Payne, a která začíná nejpozději v pozdním Židovstvu, tedy s kořeny nejen mimo oblast Čech, ale i mimo Evropu, tedy s kořeny ne-evropskými), volil jsem pojmenování nejspíš na první poslech dost matoucí, totiž „pisteologii“ (protože v mém pojetí je „alethologie“ filosoficky nemožná). V písemné podobě příspěvku věnovaného Milanu Balabánovi jsem se o tom dost letmo zmínil nedlouho před listopadovým „převratem“ 1989 a umístil jsem tento text jednak v 3. čísle ještě samizdatové Reflexe, která o rok později vyšla také veřejně tiskem, a zahrnul jsem tento text již také do prvního vydání „Filosofie a víry“ (1990). Tam jsem také neznačil své nové chápání termínu „metafyzika“ ve smyslu dvojice filosofických disciplín „logologie“ a „pisteologie“, které v mém pojetí musí být chápány jako fundamentálně odlišné od „fyseologie“ – a tedy jako stojící svým zájmem i svými postupy a metodami „vedle“ (META, jen v jistém upřesněném smyslu „za“) filosofie „FYSIS“. Tento spíše pouze nadhozený a nedopracovaný rozvrh může být (a asi bude muset být) poněkud přepracován, ale je nutno ho mít na mysli přinejmenším jako výzvu a úkol. Filosofická „fysika“ by se měla zabývat především tzv. pravými jsoucny (čili pravými událostmi), tj. takovými „reálnými“ skutečnostmi, které kromě své předmětné stránky, která je pro ně charakteristická, mají také svou stránku nepředmětnou, která zakládá a garantuje jejich vnitřní sjednocenost (vnitřní integritu, tj. „pravost“ – to je také nepříliš vhodné, protože zavádějící pojmenování – asi bude nutno je časem změnit). Do sféry „logologie“ by potom náležela vedle matematiky včetně geometrie atd., a samozřejmě vedle klasické i matematické či symbolické logiky také jakási „nová logika“, která by se týkala „pravidly“ myšlenkové práce s intencionálním nepředměty, tj. s myšlenkovými modely „událostí“ čili událostného dění. A filosofická „pisteologie“ by možná jen dočasně a přechodně (ale možná dokonce provždy !) mohla jakoby nahradit „alethologii“ nebo se aspoň stát jakousi úvodní disciplínou k ní, a to do té doby, než se podaří v potřebné šíři a propracovanosti ustavit a systematicky uplatnit (uplatňovat) „nepředmětné myšlení“ aspoň na úrovni blížící se současné úrovni myšlení „zpředmětňujícího“ (tj. redukujícího „konkrétní skutečnosti“ na pouhé „vnějškovosti“). (Písek, 080517-1.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Pravoslavní myslitelé chtějí se spekulativně povznést nad všechnu dynamiku víry, která bolestně si bez přestání uvědomuje buď – anebo, která je si vědoma vážnosti a definitivnosti lidského rozhodnutí buď pro Boha anebo proti němu. Nahražují jasný a vážný hlas víry mystickou spekulací; paradoksii a napětí víry zatlačují logizující touhou po jednotě; a proto také, aby se přenesli přes mravní propast mezi dobrem a zlem, pokoušejí se logicky popřít zlo.
Zlo je však mravně a nábožensky neoddisputovatelné a neodkliditelné. Je jen jedna možnost zdolat zlo a hřích: pokání hříšníkovo a odpuštění Boží. Zlo ve své podstatě je osobním odporem proti Boží milosti a vůli.A pouze osobně, v mravní konfrontaci mezi Bohem a člověkem může být zlomeno. Hřích může být odpuštěn jen v situaci, kdy je možné skutečné rozhodování lidské, kdy člověk svým rozhodnutím pro mravní poslušnost Bohu béře na sebe risiko a obět, jho a závazky. Taková situace je dána člověku pouze na tomto /236/ světě, v pozemském životě, nikoli však při posledním soudu, kdy už je naprosto a nezastřeně všem zjeveno, kdo je Pánem a jaké důsledky přináší ať kladné nebo záporné rozhodnutí. Tváří v tvář Bohu není již možno se skutečně rozhodnout, ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 234.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Studium lidského vědomí, myšlení, mravního rozhodování a uměleckého tvoření, jakož i rozbor právních řádů a zákonů, podle kterých vznikají a kterými se řídí kulturní svazky, rodina, společnost, stát, hospodářský život, – to vše má kladný význam pro theologické myšlení i pro aktivitu víry. Theolog věří, že v lidském duchu, který je stvořen Bohem, jsou předpoklady, aby poznal stopy Božího díla ve světě a aby si uvědomil konkretní závazek vůči Bohu. Znalost zákonů a řádů kulturního a dějinného života umožňovala theologii a církve úspěšnější práci ve světě.
Bylo právě u nás upozorněno na důležitý fakt, že církev od svého počátku přála umění a umělecky tvořila a že z církevních otců a spisovatelů nikdo nebyl absolutním nepřítelem umění. Tato these je v naprostém souhlase s tím, co bylo právě řečeno o poměru církve k filo/159)sofii. Jako filosofie a ostatní kultura vůbec, tak i umění zvláště je v křesťanské církvi předmětem velmi kritického soudu. Nejvyšší hodnota a norma křesťanova života je nad světem v Bohu; filosofie a umění patří však ke světu stvořenému. Ale i umění a umělecká krása ukazují ve své čistotě k nadsvětnému řádu Božímu. Mají i theologicky své místo v oblasti činné víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 158-59.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

V tom záleží, opakuji, podstata křesťanství i křesťanské církve: ve vědomí, že pravda není z tohoto světa a že Bůh přišel na svět s druhého břehu, ale zároveň v odpovědném a živém zájmu o tento svět jako o reální místo Božího království.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 149.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Tato voltairovská mravní a náboženská skepse zjevně i skrytě se uplatňuje proti víře v ideály – a ovšem proti víře náboženské. Odtud se rodí také nezájem o dějiny a nechuť vyrovnávat se poctivě se vším, k čemu nás dějinné osobnosti a proudy volají a zavazují. Uznáváme pouze hrubou sílu a tvrdý tlak přírodních mocností, hospodářských potřeb a státního poručnictví. Světová válka a světová revoluce zesílily tuto skeptickou mravní a náboženskou náladu.
Dějiny všech národů jsou jevištěm velkého zápasu víry i nevěry, věrnosti ke zděděným ideálům i zrady, opravdové oddanosti i lstivého pokrytectví. Všechny směry a pravdy náboženské bez přestání zápasí o uznání /5/ a vítězství. Nelze čekat, že některé náboženství zvítězí trvale a s konečnou platností. I křesťanství, které nejrozhodněji se bilo za své poselství a které v misijním rozpětí vidí hlavní projev své životnosti, očekává, že jeho pravda bude uznána obecně teprve na konci lidských dějin. Ale to neznamená, že směry náboženské nehnětou lidských duší a že nedávají pečeť myšlení a životu jednotlivých vyznavačů a celých národů. Je třeba velmi jemného rozboru, abychom porozuměli jejich vlivu a abychom vystihli a zhodnotili ty náboženské síly a pravdy, které tvoří dějiny. V dnešním poválečném a revolučním údobí evropských dějin, kdy se ozývají hlasy o krisi a pádu evropské kultury, kdy jsou všichni zmateni nejrůznějšími hesly a kdy až hluboko do osobního a rodinného života zasahuje mravní, náboženská i kulturní skepse, je rozbor křesťanských myšlenkových, mravních a kulturních složek úlohou velmi naléhavou. Jde o to, nalézt kořeny našeho života v pravé jejich hloubce a odhadnout jejich zdraví. Znalost křesťanství v jeho plnosti a rozmanitosti je jedním z předpokladů spolehlivé dějinně filosofické konstrukce i kulturní hygieny.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 4-5.)