Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Poslední soud neznamená origenovskou apokatastasii, nýbrž trvalé oddělení hříchu od svatosti, lži od pravdy, sebelásky od milování. „I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného.“
Pravoslavná theologie ustupuje před těmito důsledky; důsledně jdouc po cestě platonisující mystiky musí končit v učení, že zbožšťovacím procesem všechno bude na konec pojato do života v Bohu. Jenže nejhlubším motivem tohoto učení není, jak bývá tvrzeno, víra ve všeobsáhlou moc lásky, nýbrž logicko-mystická touha po všejednotě. Každá osobně a mravně nezúčastněná spekulace o Bohu končí vyspekulovaným obrazem konečného sjednocení Boha a stvoření: Na počátku stojí mravně lhostejné, všeobsáhlé Absolutno (nikoli Bůh) a konecem všeho je zase Absolutno, tento hrozný netvor, který všechno rozžvýká v beztvárnou, šedivou masu všejednoty.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 237.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

... Pravda, kterou zvěstujeme, nezávisí na naší bezúhonnosti. Základem a zárukou naší víry není nám církev ani její údové, nýbrž Bůh sám a jeho Slovo. ...
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 11.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

...
Jsme vděčni za toto dědictví. Přejeme si, aby všichni údové znali tato vyznání (Římanům 10, 10). Ale prosíme Boha, aby nám Slovem svým a Duchem dal stále hlouběji poznávati pravdu, stále případněji ji vyjadřovati a stále statečněji ji vyznávati. Víme, že všechny naše pokusy pravdu Boží vysloviti daří se jen z částky. „Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme“ (I. Korintským 13, 9). A toužíme, aby Slovo Boží zmocňovalo se nás plně a aby nám dána byla řeč k otevření úst našich se smělou doufanlivostí, abychom oznamovali tajemství evangelium. (Efezským 6, 19).
Prosíme, aby se na nás naplnilo zaslíbení Pána Ježíše: „Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť nás ve všelikou pravdu“ (Jan 16, 13).
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 61.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Vědecká činnost přináší často neklid do společnosti; boří staré názory a buduje nové. Lidé se neradi loučí se vžitými a zděděnými poznatky. Duše lidská je zatížena strachem a brání se novým výtěžkům vědeckým. I církev sama musí se leckdy bolestně smiřovati s výsledky vědecké práce, které nově osvětlují dějiny církve, okolnost, za kterých vznikalo Písmo svaté, tradici a staré představy o světě a člověku. Církev naše však učí své údy, aby se nejen nelekali, nýbrž spíše podporovali všechno úsilí o pravdu. Skutečně poznání pravdy nemůže býti překážkou víry (Jan 8, 31,32; II.Korintským 13,8).
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Martin Heidegger (1966)

H: Touto otázkou se dostáváte opět tam, kde náš rozhovor začal. Smím-li odpovědět krátce a snad poněkud masivně, ale na základě dlouhého zamyšlení: filosofie nebude moci způsobit žádnou bezprostřední změnu nynějšího stavu světa. To neplatí jen o filosofii, nýbrž o všech pouze lidských myšlenkách a touhách. Už jenom nějaký bůh nás může zachránit. Vidím jedinou možnost záchrany, totiž v myšlení a básnění se připravovat na to, že se objeví bůh, nebo na to, že bůh nebude našemu zániku přítomen; abychom totiž, hrubě řečeno, prostě „nepošli“, nýbrž když už zanikneme, abychom zanikli před tváří boha nepřítomného. /34/
S: Je nějaká souvislost mezi vaším myšlením a příchodem tohoto boha? Je zde podle vašeho názoru nějaká kauzální spojitost? Myslíte si, že můžeme boha myšlením přivolat?
H: Nemůžeme ho myšlením přivolat. V našich silách je nanejvýš připravovat pohotovost k očekávání.
S: Ale můžeme tomu pomoci?
H: První pomocí by mělo být připravování pohotovosti. Svět nemůže být skrze člověka, ale ani bez člověka, tím, čím je a jak je. To souvisí podle mého názoru s tím, že to, co nazývám oním odedávna tradovaným, mnohoznačným a nyní opotřebovaným slovem „bytí“, potřebuje člověka, že bytí není bytím, pokud člověk není použit k jeho zjevování, uchovávání a utváření. Bytnost techniky vidím v tom, co nazývám „Ge-stell“. Slyšíme-li tento název poprvé, je velmi snadné pochopit jej nesprávně, ale jestliže věc správně promyslíme, vidíme, že to, co se jím míní, poukazuje do nejhlubších dějin metafyziky, které ještě dnes určují náš pobyt, strukturu naší existence. Vláda tohoto „Gestell“ znamená: člověk je vydán na povel [gestellt] jisté moci, která si ho nárokuje a vyzývá ho; je to moc, která se zjevuje v bytnosti techniky. Právě ve zkušenosti toho, že je člověk vydán diktatuře [gestellt sein] něčeho, čím sám není a co sám nemá pod kontrolou, ukazuje se mu možnost nahlédnout, že je využíván bytím. V tom, co /35/ je moderní technice nejvlastnější, se právě skrývá možnost učinit zkušenost s tímto využíváním a připravovat se na ony nové možnosti. Dopomáhat k tomuto nahlédnutí: víc myšlení nezmůže a filosofie je u konce.
(Už jenom nějaký bůh ..., interview, Praha 2012, str. 33.)