LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokud chceme pojmově konstruovat model „události“, nesmíme se omezit na vnějšek, ale ani jen nitro události, ale musíme počítat také s „okolím“ události, pokud je nějak ovlivněno tím, že je v něm událost přítomna. A právě toto ovlivňování „okolí“ míníme, když mluvíme o „poli“. Událost tím, že a jak probíhá, nevykonává jen své vlastní „bytí“, ale vytváří už tímto výkonem samým kolem sebe jakési „pole“, které nelze charakterizovat ani jako vnější podobu události, ani jako její „nitro“. Toto „pole události“ můžeme zvnějšku pozorovat a popisovat pouze tak, že pozorujeme a popisujeme okolní události a jejich „reakce“ na toto pole; už to samo vylučuje jakoukoli přímou „objektivaci“, tj. popis pole, jako bychom je mohli izolovat ode všeho toho, co se v tom poli vyskytuje a děje. Ovšem také jiné události vytvářejí kolem sebe své vlastní pole, a tato různá pole se překrývají, prostupují a vytvářejí jakési obecné (tj. pro všechny tam se vyskytují a dějící události společné) místní pole. Tím je způsobeno, že žádné „univerzální pole“ neexistuje a nemůže existovat, protože v každé „lokalitě“ se takové „obecné“ vytváří jinak, z jiných zdrojů a na základě odlišných způsobů reakcí v daném místě probíhajících událostí. To vše platí ovšem pouze za předpokladu, že určitá událost v určité lokalitě vstoupila do kontaktů s jinými událostmi, což můžeme také charakterizovat jako eventuelní proměnu události z virtuální na „reální“ (snad lépe než „reálnou“). To se děje dvěma způsoby resp. dvojí aktivitou: určitá událost reaguje na několik (řadu a někdy velké množství) událostí kolem sebe, a z druhé strany zase tyto jiné (okolní) události reagují na onu určitou událost, kterou máme na mysli a kterou sledujeme (modelově). – Toto „obecné pole“ má tedy celou řadu vlastností, které však nemohou být pozorovány přímo, nýbrž pouze prostřednictvím přesného a náročného pozorování a popisu zvnějšku sledovatelného chování událostí, účastnících se svými vzájemnými reakcemi a s nimi spojenými způsoby svého vzájemného „působení“ na vytváření onoho „obecného pole“ (a to se ovšem neobejde bez úvah a rozvažování na základě pojmových a myšlenkových hypotéza teorií, které budou vždy v pokušení redukcionismu).
(Písek, 120701-3.)