Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Patočka v jednom svém „zlomku“ (Péče 3, str. 682) napsal, že „Práce – přetváření daného k našim potřebám“ (a připomíná, že Hegel mluvil o „objektivaci subjektu“ – ale to necháme teď stranou). Takto vymezená práce se zdá přesahovat lidskou sféru – ptáci staví hnízda také takovým přetvářením „staviva“ ke svým potřebám. Zásadní důležitost má vědomí (event. vědění) o vlastních potřebách i o vhodnosti (účelnosti) využití nějakého materiálu (např. jako staviva). Pak se právě díky tomuto „vědomí“ může z nahodilé ho úspěchu nějaké „zkoušky a omylu“ stát záměrné vytvoření něčeho – a to je předpokladem „práce“. Aby mohlo jít vskutku o práci, k tomu je navíc zapotřebí takového „vědomí“ a „vědění“ o tom, co jsme udělali, abychom za obdobných okolností dovedli tento „úkon“ (pracovní výkon) zopakovat. Práce je tedy do jisté míry a v jistém rozsahu podmíněna vědomím (a zčásti i věděním), což znamená, že nemůže být jen automatická. Pokud je nějaká práce (původně opravdová práce) automatizována nebo dokonce pokud je nuceně automatizována, jde o to, čemu se od Hegelových dob říká „odcizená práce“. Každá skutečná práce tudíž znamená v menší nebo větší míře také „tvoření“, „tvorbu“; v tom je také její uspokojivost pro toho, kdo pracuje. Tato uspokojivost mizí, když je práce zcela zbavena tvorby či tvořivosti. Odtud pokusy o náhradu této uspokojivosti třeba odměnou, platem apod.
(Písek, 130511-2.)