Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant (1794)

Poznámka. Zde máme co dělat pouze s idejemi (nebo si s nimi hrajeme), které si rozum sám vytváří, jejichž předměty (pokud je mají) jsou zcela mimo náš obzor, ale které, ačkoli jsou pro spekulativní poznání přebytečné,¹³ nelze proto považovat ve všech ohledech za prázdné, nýbrž jsou nám dány v praktickém ohledu zákonodárným rozumem samým, ne snad proto, abychom nad tím hloubali o jejich předmětech, co jsou o sobě a podle své povahy, nýbrž jak si je máme myslit za účelem morálních zásad, zaměřených na konečný účel všech věcí (čímž tyto ideje, které by jinak byly zcela prázdné, získali objektivní, praktickou realitu). Tak máme před sebou volné pole, jak rozdělit tento výtvor našeho vlastního rozumu, obecný pojem o konci všech věcí, podle vztahu, který má k naší poznávací schopnosti, a klasifikovat věci, které pod něj spadají.
------------
¹³Nejvyšší pomysly, ideje (svobody, nesmrtelnosti, Boha), jsou podle Kanta teoreticky odvoditelné, ale reálnost jejich předmětů překračuje možnosti teoretického poznání. Jsou předmětem přesvědčení, resp. naděje na základě reflexe mravního jednání. – Pozn. vyd.
(Konec všech věcí, in: Studie k dějinám a politice, přel. J. Loužil, Petra Stehlíková a Karel Novotný, Praha 2013, str. 161.)

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace ...
Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22).
Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda.
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)