Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)

Viktor Fischl (1993)

Která osobnost vás v období dospívání podstatně ovlivnila?
Člověk, který mě ovlivnil snad nejvíc ze všech, byl evangelík, český bratr Jaroslav Šimsa. Jako student jsem v Praze bydlel v YMCA a on byl generálním sekretářem akademické YMCA. Už v septimě jsem se poprvé zúčastnil letního tábora YMCA, kde jsem poznal řadu evangelických českobratrských osobností, které na mě měly hluboký vliv. To byli vážní věřící lidé – Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Hromádka byl pro mě příliš ohebný, přizpůsobivý. Jak se později ukázalo, jeho přizpůsobivost šla až k poválečné spolupráci s komunisty. Kdežto Rádl byl člověk mého vkusu. Obdivoval jsem ho osobně a do dnešního dne všechno, co vím z filosofie, vím od Rádla z jeho přednášek, které jsem navštěvoval, přestože jsem studoval práva a později sociologii. Ale Rádl byl pro mě trochu příliš drsný, příliš tvrdý a přísný člověk. Nejlidštější ze všech byl právě Jaroslav Šimsa. To byl starší bratr, se kterým jsem mohl mluvit o všem. V té době jsem začal psát. První verše jsem publikoval, když mi bylo šestnáct sedmnáct; vyšly v literární revui Cesta (redigoval ji Miroslav Rutte). K vydání první knížky mi pomohl Šimsa. Znal se s tiskařem F.J. Müllerem, vydavatelem bibliofilií, a ten vydal v roce 1933 moji sbírku básní Jaro. V roce 1936 mi vyšly dvě další knížky: Kniha nocí a Hebrejské melodie. (Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)

Karel Floss (2011)

... A dál říká [Ratzinger – lvh], že nad tím je třeba se zamyslit, tím by se mnoho prohrálo, a je naopak třeba jít do hloubky.
Co ale mezitím udělal? Povolil znovu starou latinskou liturgii. Tvrdí, že je třeba se vrátit k církevním otcům, kteří jsou svatým pětisetletím, od Krista do Augustina. On tomu říká sacrum quinque saeculum, pět svatých staletí, kdy se spo/141/jili, ale nejenom historicky, nýbrž navždy pragmaticky, Kristus s Platónem, tedy Řecko s křesťanstvím a židovským odkazem.
Ale to je dobře, ne? Návrat k otcům.
To je dobře. Lidé, jako u nás Hejdánek, Trojan a další, dělají všechno pro to, aby se to rozpojilo, aby bylo řecké pojmosloví upozaděno. A tomu trochu – a teď pozor! – nahrává Küng, v duchu osvícenství a dalšího pokroku, taky Nietzscheho, Heideggera a dalších v tom smyslu, že toto pozdější řecké pojmosloví zatemňuje pravý odkaz křesťanství. Když si přečteš Trojanovu knihu „Ježíšův příběh – výzva pro nás“, je tam jako první cíl uvedeno zbavit se metafyziky. Má to ovšem souvislost s Hejdánkovým pojetím nepředmětného myšlení, ale zatím je to všechno zřejmě nedomyšlené.
Nepředmětné myšlení mi ovšem vždycky přišlo jako krajně nešťastný kocept, když to řeknu jemně.
Jo, já vím. Takže prostě ...
Na druhou stranu ta teze ohledně metafyziky a že Řekové osemenili křesťanství filosofií, to jsou přece strašně staré námitky. To už se tady říkalo stokrát: že na vině je už Pavel, co Pavel, dokonce už Jan Evangelista, pak řečtí církevní otcové, potom Augustin a další a další.
V jejich pohledu jde o to, vysledovat, z čeho všeho je třeba vysvléct křesťanskou zvěst, aby byla ta pravá, aby zněla správně ... A teď se dostávám k jádru: ...
(Bůh vždycky zatřese stavbou, (rozhovor se Sylvou Fischerovou), Vyšehrad, Praha 2011, str. 140-41.)